umělecká galerie

Stylově upravené prostory se nachází v podkroví budovy na ploše téměř 100 m2. Uzpůsobeny jsou především pro pořádání výstav děl z různých oblastí výtvarného umění nebo výstav tématických. Vhodné prostředí zde ale mohou nalézt i výstavy zaměřené na historii nebo přírodovědu. Kompletní podporu výstavnímu prostoru poskytuje kvalitní audiovizuální vybavení.

 

Výstavy

  • Natalie Hlubučková Soukupová
    (29. 04. 2016 - 26. 06. 2016)
    právě probíhá!
  • Václav Pokorný
    (04. 03. 2016 - 24. 04. 2016)
  • Jiří Rada
    (18. 12. 2015 - 28. 02. 2016)
  • Jaroslav Klápště
    (23. 10. 2015 - 13. 12. 2015)
  • Ivana Houserová
    (28. 08. 2015 - 18. 10. 2015)
  • Josef Jíra
    (26. 06. 2015 - 23. 08. 2015)
  • Vladimír Hlubuček
    (10. 04. 2015 - 21. 06. 2015)
  • Vladimír Otmar
    (06. 02. 2015 - 05. 04. 2015)
  • Vladimír Komárek
    (20. 11. 2014 - 01. 02. 2015)
  • Svatopluk Kasalý
    (18. 09. 2014 - 16. 11. 2014)
  • Natalie Hlubučková Soukupová

    29. 04. 2016 - 26. 06. 2016

    Za celoživotní téma si vybrala krajinu. Vychází z tradice české krajinomalby a hlásí se k ní. Jejími předchůdci jsou malíři Josef Mánes, Adolf Kosárek, Julius Mařák, Antonín Chittussi, František Kaván, Antonín Slavíček i Alois Kalvoda, Václav Rabas, Vlastimil Rada, Otakar Nejedlý, Jan Trampota a další. Nenapodobuje je, ale na jejich umělecký odkaz navazuje.

     

    1929 4. října se narodila v Praze.

    1948-1950 Studovala na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u profesorů Cyrila Boudy, Karla Lidického a Martina Salcmana. Od mládí chtěla být malířkou a získat kvalifikaci na naší nejpřednější umělecké škole – Akademii.

    1950-1955 Studovala na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Vlastimila Rady a Otakara Nejedlého. Tyto osobnosti ji na uměleckou dráhu dobře připravili.

    Na Akademii se seznámila s Vladimírem Hlubučkem a provdala se za něj.

     

    Patří ke generaci, jejíž příslušníci začínali v první polovině 50. let, k umělcům, kteří po odchodu ze školy – pokud chtěli tvořivě rozvíjet odkaz meziválečné avantgardy – museli přehodnotit předchozí umělecká východiska. Nepopírala vliv profesora Nejedlého, který u žáků probouzel lásku k rodné zemi i cestami do ciziny, ale nepřijímala ho nekriticky. Podněty hledala také v zahraničí, aby nově viděla život kolem sebe a malbou chválila tuto zem.

     

    Malovala na Šumavě, na Českolipsku, na Slovensku a jako stipendistka na Jihlavsku. S profesorem Nejedlým se zúčastnila zájezdů po vlastech českých. Nejvíce ji zaujal Český ráj, kam směřovala se svým manželem-malířem. Nezaujala ji jen romantika Suchých skal, Vranova, Frýdštejna, Jizery a Kozákova, ale také cesty, stromy a pole na stráních. Malá Skála jí připomíná pohádkovou zemi. Životním tématem je také Praha. Nevyhýbá se ani figurálním motivům.

     

    Důležitým mezníkem byl přelom 50. a 60. let. Poprvé osobitě vyjádřila vztah k rodné Praze. Namalovala „pražské“ obrazy U plynárny v Libni (1965), Za bubenečským nádražím, Podzim na Bubenečské (1965), Kvetoucí hlohy na Bubenečské (1966), V květnu na Dejvické (1966), V zimě na Dejvické (1967) a další.

    Roku 19621963 měla první samostatné výstavy v Praze.

    Zúčastnila se výstav Zátiší v Galerii mladých (U Řečických) v Praze (1958), Současného českého umění hudbě v Divadle hudby v Praze a Výstavy mladých k Světovému festivalu mládeže a studentstva ve Vídni v Bratislavě (1959), VI. a VII. Pražského salonu v Obecním domě v Praze (1959 a 1960).

    V krajinách dospěla k strukturami zvýrazněné fauvistické barevnosti. Z těchto let jsou obrazy Silnice na Kopanině (1962), U Malé Skály (1966), Silnice od Křížků (1967), U Suchých skal (1967), Bouřlivý den (1967), Podzim pod Kozákovem (1968), Jaro ve starém lomu (1970), Stráně v záři zapadajícího slunce (1972), Úplněk nad lomem (1972), Kozákov z Borku (1974) a další.

     

    Vytvořila první krajiny poznamenané zahraničními cestami. Malovala je na místě, nebo podle velkých kreseb s potřebným časovým odstupem, který jí dovolil myslet víc na výtvarné hodnoty obrazu než na diváckou přitažlivost, doma v ateliéru.

    Důležitý byl pobyt v rybářské Sulině a Tulce na Dunaji (1961). Obrazy jím ovlivněné – Převoz na Dunaji (1965), Rybárna v Tulce (1965), Nábřeží v Tulce (1965), Večer v Sulině (1966), vznikly až v ateliéru.

     

    Zúčastnila se výstav Malíři a sochaři Prahy 6 v Galerii V. Kramáře v Praze a Linie 67 ve Sjezdovém paláci v Praze (1967), Skupiny K 68 v Kolíně (1968), 1.2. pražského salonu v Bruselském pavilónu v Praze (1968 a 1969).

    Na další samostatné výstavy si počkala až do poloviny 70. let v

    Galerii V. Kramáře v Praze (1975), v Oblastní galerii v Liberci (1976) a Galerii bří Čapků v Praze (1979).

    Zúčastnila se výstav Mizející krajinaMalíři na cestách v Galerii u Řečických v Praze (1971), Město a lidé v Galerii V. Kramáře (1972), Krajina českého venkovaVýtvarné dílo pro moderní byt v Galerii V. Kramáře a Malíři Pojizeří v rámci Výtvarného léta Maloskalska (1974), Pražské motivy v kresbě v Galerii Hollar v Praze (1977) a Pražské motivy v Galerie J. Frágnera v Praze (1978).

     

    V 70. a 80. letech navštívila Bulharsko, Rumunsko, Jugoslávii i Řecko, Itálii, Francii, Španělsko, Krym a Egypt.

    Nejčastěji pobývala v Jugoslávii. Ještě větší význam pro ni měla cesta do Egypta. Po ní namalovala Pastevce velbloudů (1975), Káhiru (1979), Západ slunce na Nilu (1979), Egypťanku, Ráno na Nilu, Cestu do Údolí králů aj.

    Z Pyrenejského poloostrova je Španělská krajina (1982), Vzpomínka na Gibraltar (1983), Toledo (1984) aj., z Krymu Slunce vychází nad Medvědí horou (1987) a Krymský podvečer (1988).

    Zúčastnila se mezinárodních krajinářských setkání v bulharském Plevenu (1980), Smoljanu (1981), Targovišti (1982) a maďarském Hajdúböszermény (1989).

    V 70. a 80. letech pracovala na pražských motivech – Jaro mezi činžáky (1975), Jaro ve Stromovce (1976), Vánoce v Praze (1976), Jaro u bubenečského nádraží (1977), Pražský hrad v zimě III (1983 a 1984), Jaro v Pařížské ulici (1984/6), Zimní večer na Hradčanech (1992) aj. Namalovala také obrazy s Vltavou – Praha od Hanavského pavilonu (1981), Jarní Praha (1983/5), Zimní den z Letenských sadů (1985).

     

    Přibývalo obrazů z maloskalského údolí, s rozkvetlými loukami a Jizerou – V Borku (1982), V korunách kvetoucích třešní (1988), Rozvodněná řeka (1993), Kosatce u Jizery (1993), Rozkvetlé jabloně (1993), Na podzim u řeky (1993), Na počátku léta v Poříčí (1997), Louka plná kopretin (1997) a panoramatických krajin s Kozákovem a Troskami (Od Frýdštejna ke Kozákovu, 1985), vrcholné malířské projevy – Stráně nad Jizerou (1979/83), Krajina u Jestřebí (1981/3), Máchův kraj (1983), Krajina Erbenova mládí (1987), Podzimní den v Českém ráji (1985/8), Kozákov na podzim (1994) a další.

    Samostatně vystavovala v Galeriích DÍLO, podniku ČFVU v Praze (1982, 1984, 1985), Staré radnici ve Dvoře Králové a v Galerii DÍLO, podniku ČFVU v Poděbradech (1986), v Galerii bří Čapků v Praze (1989) a v Galerii Zlatá ulička v Praze (1990).

    Zúčastnila se výstav Výtvarní umělci životu a míru, U hybernů v Praze (1983), Vyznání životu a míru (1985), Obrazy a sochy v Galerii Mánes v Praze (1987), Salon ´88 v PKOJF v Praze (1988), Trienále akvarelu v Muzeu v Lučenci (1989).

    Obesílala výstavy Výtvarného léta Maloskalska.

     

    V 90. letech samostatně vystavovala s V. a K. Hlubučkem ve Starých Hradech u Libáně a v HYPO-BANK CZ v Hradci Králové (1995), s V. Hlubučkem na Boučkově statku na Malé Skále (1996), v Muzeu a Pojizerské galerii v Semilech (1999).

    Od roku 1997 vystavuje s Klubem výtvarníků při františkánském klášteře P. Marie Sněžné v Praze.

    Od začátku 90. let je členkou Jednoty umělců výtvarných (JUV)

    a účastní se jejích výstav: 8 členů JUV, Nová síň, Praha (1992),

    Členské výstavy JUV v Galerii Art Bohemia, Kladno; Starých Hradech u Libáně; Jaroměři; Okresním muzeu a galerii v Jičíně (1994), členských výstav JUV v Soběslavi, Galerii Art Bohemia v Kladně a ve Vlašimi (1995); v Chodovské tvrzi, Bechyni, Galerii Kladno-Sítná (1996), v Muzeu policie v Praze (1997), Sto let JUV v Kongresovém centru v Praze (1998), výstav Obrazy krajinářských inspirací v Galerii Mánes v Praze (1995) a 650 let Univerzity Karlovy v Karolinu v Praze (1998).

    Po roce 1995 se účastnila výstav Malíři Pojizeří v Semilech.

     

    Po roce 2000 samostatně vystavovala v kapli kostela P. Marie Sněžné v Praze (1999, 2000 a 2001), Galerii Melantrichu v Rožďalovicích a kapli sv. Jana Nepomuckého kostela P. M. Sněžné v Praze (2000), Galerii bří Čapků v Praze (2001), Městské galerii Luka v Praze a v nemocnici Na Homolce (2002), Českém muzeu stříbra v Kutné Hoře-Hrádku (2004), Nové síni v Praze a Galerii ČEZ (2004), Galerii Vyšehrad v Praze (2012, 2014).

    Zúčastnila se Pražského salonu v Průmyslovém paláci v Praze (2000), výstav JUV v Nové síni v Praze (2000), v Muzeu české policie a na zámku v Kladně a Nové síni (2001), v Zemědělském muzeu v Praze (2003), s Klubem výtvarníků u P. Marie Sněžné v Praze (2002, 2003) aj.

     

    Žije a tvoří v Praze a v Křížkách u Malé Skály.

  • Václav Pokorný

    04. 03. 2016 - 24. 04. 2016

    Životní příběh Václava Pokorného je zcela ojedinělý: jestliže obvyklým modelem osudů českých malířů je rozlet v mládí, pak pád, nebo – častěji – sestup tvořivosti, u Pokorného je to obráceně: mladá, mužná léta si odsloužil jako pan profesor a soustavnou a soustředěnou tvorbu rozjel vlastně až v důchodovém věku. Jak nebezpečný hazard, jemu však – naštěstí – vyšel. (Jaroslav Klápště)

     

    1914 9. ledna se narodil v Plzni.

    Studoval na Státní reálce v Plzni. V primě a kvartě ho učil prof. J. Skupa. Setkal se tam také s Jiřím Trnkou.

    1931-1936 Studoval na Českém vysokém učení technickém, katedře architektury (ČVUT) v Praze.

    Přihlásil se a byl přijat na Akademii výtvarných umění, ale protože profesuru kreslení a deskriptivní geometrie mohl získat jen na ČVUT, přešel tam.

    Studoval u profesorů Oldřicha Blažíčka, Cyrila Boudy, Karla Pokorného, H. Folkmana, F. Petra a J. Sejpky. Studium mu nezajistilo akademický titul, ale umožnilo profesuru. Kreslilo se tam, malovalo, modelovalo a poznávaly grafické techniky, pozornost se věnovala také v minulosti používaným malířským technikám a restaurování.

    Spolužáky byli Josef Liesler, Bohdan Lacina, František Studený, V. A. Šrůtek, Viktor Vorlíček a Václav Zikmund aj.

    Po absolvování ČVUT nastoupil dvouletou vojenskou službu.

    1932, 1934 a 1936 Navštívil Podkarpatskou Rus a maloval tam.

    1938 Učil na reálce v Kroměříži. Po mobilizaci narukoval na Slovensko. Po demobilizaci se vrátil. V lednu 1939 byl propuštěn na základě suplentského zákona.

    Půldruhého roku pracoval na stavbě silnice.

    1940 Zapojil se do uměleckého života v Praze. Ze školy znal Josefa Lieslera, Josefa Podrabského a z Plzně Miru Benešovou, spřátelil se s Lvem Šimákem, Josefem Brožem, Martinem Salcmanem, Rudolfem Semerádem, Zdeňkem Sklenářem, Karlem Černým, Janem Kotíkem, Kamilem Lhotákem, Otou Janečkem a dalšími malíři, s několika spisovateli, herci a hudebními skladateli.

    V první polovině 40. let se zajímal o neopakovatelnou atmosféru městské periférie. Maloval obrazy se sociálním podtextem. Promítal do nich také všudypřítomnou techniku. Měl blízko k malířům, kteří se sdružili ve Skupině 42. Znal se s nimi. Jejich první výstavu neobeslal, účast na další mu znemožnilo totální nasazení.

    1945 Zúčastnil se Pražského povstání. Vzpomínky na ně promítl do několika obrazů.

    Příležitostně spolupracoval s nakladatelstvím Čin a Kmochovým nakladatelstvím.

    1945 V září se stal profesorem Vančurova gymnázia v Praze.

    1946 Na pozvání spolužáka Viktora Vorlíčka a doporučení prof. C. Boudy se přestěhoval do Jablonce n. N. a začal učit na Státní odborné škole pro umělecký průmysl.

    „Odejít z centra uměleckého dění se u nás považuje za uměleckou sebevraždu. Byl to kus idealismu Václava Pokorného. Stranou vývoje a vzájemné konfrontace s pražskými kolegy vytvořil svůj osobitý styl tvorby. Hlavním motivem jeho obrazů se stala žena. Snad by se dalo říct symbol ženy.“ (Vladimír Komárek)

    „Ve škole se neobyčejně rychle vciťoval do řemeslných zákonitostí jednotlivých oborů: pomáhal při ryteckém zpracování medailí, náramků a „cigártašek“, předkresloval ciselérům moderní reliéfy pro ceny festivalů a soutěží, navrhoval osobité šperky, prověřoval si svůj výtvarný rukopis na leptaném a pískovaném skle. Vždycky to byl Pokorný a vždycky to zároveň vyšlo jako perfektní řemeslo.“ (Jan Dvořák)

    Předpokládal, že se za několik let do Prahy vrátí, ale když byly po Únoru 1948 výtvarné spolky zrušeny a nahrazeny Svazem čs. výtvarných umělců s pobočkami v krajských městech, zůstal.

    V Jablonci byli jeho žáky budoucí výtvarníci Karel Beneš, Jan Dvořák, Jiří Hofman, Ladislav a Valerián Karouškové, Bohuslav Knobloch, František Paulů, Zdena Roubalová, Jiří Seifert, Jiří Ščerbakov, Jaroslav Šerých, Jan Šplíchal, Bohuslav Valenta, Libuše Valentová-Kovaříková, Vladimír Sobolevič aj.

    1947 Měl první samostatnou výstavu v Jablonci n. N. (s J. Černým).

    1948 Měl samostatnou výstavu v Plzni.

    Účastnil se přehlídek Sdružení západočeských výtvarníků v Plzni.

    1949-1969 Byl členem pobočky SČSVU v Liberci. Do zrušení se podílel na jejích uměleckých a společenských aktivitách. Patnáct let byl střídavě předsedou pobočky a umělecké komise.

    V 50. letech jeho tvorbu ovlivnila „sorela“. V liberecké organizaci SČSVU postupně sílil vliv průmyslových výtvarníků, zejména sklářů. Jejich úspěchy na zahraničních výstavách vybízely malíře a sochaře k návratu k odkazu meziválečné avantgardy.

    V první polovině 60. let vytvořil cyklus obrazů se sklářskou tematikou, potom sošně pojatých ženských aktů a Menhirů.

    1952-1955 Po zrušení jablonecké školy byl s A. Háskem, J. Khýnem, R. Roubíčkem a L. Havlasem zaměstnán ve Výtvarném středisku pro stavby socialismu při sklářské škole v Železném Brodě. Navrhoval dekorativní panely z tzv. stavební mozaiky a zajímal se o tavenou skleněnou plastiku.

    Učil také na sklářské škole.

    1954 Vrátil se do Jablonce n. N. na obnovenou Střední průmyslovou školu. Setrval na ní do 1961, kdy odešel na dvouletou neplacenou tvůrčí dovolenou.

    1963 Stal se výtvarníkem „na volné noze“.

    Obrazy z druhé poloviny 60. let předznamenaly jeho figurální kompozice, důvěrné, někdy až provokující umělecké výpovědi o životě a tvorbě.

    1970 Členem „normalizačního“ SČVU se nestal a nebyl zván na výstavy severočeských výtvarníků.

    V 70. a 80. letech (i později) maloval kvůli jedinečnosti a názorové osamocenosti nesnadno zařaditelné figurální kompozice. Neměly na první pohled identifikovatelné vzory v minulosti, ani v tvorbě současníků. Nenapodoboval nikoho, protože chtěl být sám sebou. Dařilo se mu to. Nebyl lhostejný ani k odkazu starých mistrů a objevům současníků. Nic ale nepřevzal bez přehodnocení a přizpůsobení svým představám a tvůrčím záměrům.

    Od poloviny 70. let maloval také mistrovské miniatury.

    Od 1985 pravidelně vystavoval s malíři Pojizeří v Semilech.

    Grafiku příležitostně dělal již od studentských let, po roce 1945 usiloval o členství ve SČUG Hollar, od 60. let si přivydělával grafickými listy-diplomy.

    Od 80. let se věnoval volné grafické tvorbě. Ovládal téměř všechny techniky, ale linoryt, rytinu, čárkový lept a lept s akvatintou měl nejraději.

    Knižních značek vytvořil téměř 100, z toho jen za rok 1995 sedmnáct, za rok 2000 osmnáct a za rok 2002 čtrnáct.

    Od 90. let obesílal mezinárodní výstavy knižních značek v Chrudimi. Ke sjezdu SSPE (1995) vydal soubor „10+1 exlibris“. Druhý soubor „10 EXLIBRIS V. P.“ vydali chrudimští sběratelé roku 2000.

    Vytvářel novoročenky a ilustroval bibliofilské tisky.

    Zajímal se o všechno, čím výtvarnou kulturu obohatili předchůdci i současníci, ale vždy se snažil o vlastní, na vnějších vlivech nezávislý výtvarný projev. Zajímavé vnější podněty našel u H. Bosche, Leonarda da Vinci, Arcimbolda, Vermeera van Delfta, Honoré Daumiera, Toulouse-Lautreca, Pablo Picassa aj.

    Příležitostně se věnoval portrétní malbě.

    2001 Namaloval podle malé černobílé reprodukce a monografie repliku ztraceného obrazu Lucase Cranacha do zámecké kaple na Grabštejně.

    2005 19. listopadu zemřel v Jablonci nad Nisou.

     

    Obdařen šťastnou letorou dokázal překonat všechny těžkosti minulých let a nalezl bezpečné útočiště v usilovné práci. Šťasten s paletou v ruce a s barvičkami nalezl ostrov svobody uprostřed sebechmurnější doby. Sobectví, chamtivost, závist, netolerance k druhým, vlastnosti, které tak mocně bují v těžkých letech, neměly místa v jeho duši. Naopak: čím zvláštnější byly poměry, tím velkoryseji, nesobečtěji se choval. (Jaroslav Klápště)

     

    Samostatné výstavy

    Jablonec nad Nisou (1947, 1990, 1994, 1997, 1999, 2004)

    Plzeň (1948, 2001)

    Liberec (1950, 1965, 1978, 1980, 1982, 1984, 1988 a 1989, 1999, 2004)

    Semily (1965, 1977, 1993, 1998, 2001, 2002, 2003)

    Lomnice nad Popelkou (1981, 1998, 2004)

    Železný Brod (1984)

    Staré Hrady u Libáně (1986, 1993, 2004),

    České Budějovice (1988)

    Paříž (1991),

    Sobotka (1992, 1998, 1999)

    Jičín, Hradec Králové (1994, 2001)

    Hrad Svojanov (1995)

    Hlinsko v Čechách, Malá Skála, Slaný (1996)

    Rychnov u Jablonce n. N. (1997)

    Tanvald (1998, 2001, 2004)

    Praha (1999, 2003)

    Sychrov (2000)

    Nasavrky, Vrchlabí, Kuks (2002)

    Neustadt/Weinstrase e. V. (SRN), Slaný, Olomouc (2003)

    Prostějov, Opava (2004).

    1996, 1998 a 2000 se zúčastnil mezinárodního bienále miniatur ve Ville-Marie (Québeck).

  • Jiří Rada

    18. 12. 2015 - 28. 02. 2016

    Krajina Jiřího Rady je zrcadlem člověka a měřítkem naší doby. A to jsou hodnoty, které jej, vedle výtvarných kvalit, řadí k malířům utvářejícím nosný proud české malby, lyricky akcentovaný moderní realismus. (Miroslav Cogan)

     

    1929 8. května se narodil v Železném Brodě. Otec Josef (1902-1938) byl řídícím učitelem, matka Marie (1902-1962) modistkou, bratr Zdeněk (1933) čs. reprezentantem v házené, strýc Vlastimil Rada (1895-1962), malířem a profesorem Akademie výtvarných umění.
    1943-1946 Studoval na Odborné šperkařské škole v Turnově v oddělení rytí drahokamů a skla u prof. Karla Tučka.
    1945/46 Výstava RU4 (Revoluční umění čtyř) s Josefem Jírou, Jiřím Malým a Stanislavem Kučerou ve Sborovém domě na Brodci. Výstavu jim umožnil evangelický farář Petr.
    1946-1950 Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU) v grafické speciálce prof. Vladimíra Pukla. (U prof. Pukla již studoval Jindra Tockstein.)
    1950 Dokončil studia na AVU v Praze.
    1950-1953 tři roky byl na vojně u PTP

     

    „Neměnná ideová východiska tvorby, osobní postoje a samozřejmě obrazy, jimiž v 50. letech debutoval, hovoří o tom, že do samotného života Rada vstoupil v podstatě jako vyzrálá osobnost. Při tematické stálosti – maluje především krajinu, se potom jeho další umělecký vývoj soustředil na směřování k přesnější a výtvarně plnější výpovědi o narůstajících životních zkušenostech. Počáteční expresívní realismus, autentický záznam prožitku z krajiny, brzy ustoupil hlubšímu zájmu o vyjádření základních rysů a dimenzí krajiny jako součásti vesmíru i našeho života.“ (Miroslav Cogan)

     

    1957 Měl první samostatnou výstavu v Galerii mladých (U Řečických) v Praze.
    1958 Byl u vzniku skupiny M57 (Makarská) a zúčastnil se všech jejích výstav. Dalšími členy skupiny byli Josef Jíra, Ladislav Karoušek, Valerián Karoušek, Jaroslav Šerých, Mojmír Preclík, Jiří Novák, Radko Plachta, Vladimír Tesař a Mirek Truksa.

     

    „Hlásíme se k odkazu naší i světové moderny a chceme se tudy dobrat principu českého výtvarného projevu, jehož nejvyšší kvality v historii představuje naše gotika. Moderní umění je pro nás záležitostí slohovou. Nebudeme nalézat nové formy jen proto, aby byly nové, ale po příkladu zakladatelů moderního umění a v logickém navázání na ně, hledat tvar pro vyjádření nového obsahu. Tak, aby barva a tvar, hmota i sen, byly odrazem myšlení dnešních lidí, lidí dvacátého století.“ (Z programu skupiny M57 v katalogu první výstavy.)

     

    1958 Účast na Pražském salonu ´58 a na výstavě mladých výtvarníků v Brně.
    1959 První výstava skupiny M57 (Makarská). V letech 1959 až 1969 se skupina M57 pětkrát představila v Praze (čtyřikrát v Nové síni a jednou v Galerii Václava Špály), čtyřikrát mimo Prahu (v Liberci, Chebu, Mladé Boleslavi a Galerii Cypriána Majerníka Bratislavě) Zúčastnil se mezinárodní výstavy mladých výtvarníků v rámci Mezinárodního festivalu mládeže a studentstva ve Vídni.
    1960 Účast na výstavě Výtvarní umělci Podkrkonoší v Semilech.
    1962 Účast na výstavě Jaro 62 v Galerii Mánes, Praha.
    1963 Účast na Přehlídce současného umění na zámku v Rychnově nad Kněžnou.
    1965 Účast na výstavě výtvarných umělců k 20. výročí osvobození.
    1966 Účast na Jarní výstavě 1966 v Galerii Mánes, Praha.
    1967 Účast na výstavě čs. umění v Sopotech, Polsko.
    1968 Účast na zahajovací výstavě „Týdny v ateliéru“ v Nové síni (s J. Bauchem a L. Jiřincovou).
    1969 Zúčastnil se malířského sympozia v České Lípě.
    1973-1979 Zastoupen na všech výstavách Výtvarní umělci Pojizeří v rámci Výtvarného léta Maloskalska. Podílel se na jejich přípravě.
    1977 Účast na výstavě Akademie výtvarných umění (grafické práce z let studií) v BrněV 60. až 80. letech s Mojmírem Preclíkem restauroval sochy na Liberecku, Jablonecku, Železnobrodsku i jinde.
    1980 Samostatné výstavy v Galerii U Řečických v Praze a v Malé Skále; první společné výstavy se sochařem Mojmírem Preclíkem.Účast na výstavě výtvarných umělců k 35. výročí osvobození.

     

    „Jiří Rada je poněkud zvláštním malířem. Na rozdíl od vehementního vnějšího projevu, jakoby se neustále schovával do svých namalovaných zahrádek, které jsou symbolem jistoty, klidu a tiché všeobjímající krásy, útočištěm. Tedy téma věčné a věčně subjektivizované, u něhož se pouze motivy pozměňují. V Radově tvorbě však nalézáme i jiné tematické okruhy. Zde je to zahrada plná fragmentů kmenů, domů, trav, hořících valéry šedí, zelení a bělob. Připomeňme barevně kultivované formově jisté znakové krajiny, v nichž jednotlivé barevné plochy jsou fasetami, nebo neustále opakovaný pohled z okna ateliéru, konfrontující rozkošatělou Stromovku s kubickými útvary vzdáleného sídliště.“

     

    1983 Účast na výstavě obrazů, soch a grafik In memoriam sochaře Valeriána Karouška v rámci Výtvarného léta Maloskalska.
    1985 Samostatná výstava v Muzeu Českého ráje v Turnově (se sochařem M. Preclíkem)

    Účast na výstavě k 40. výročí osvobození Československa v Praze.

    1986 Samostatná výstava v Okresní galerii v Jičíně (se sochařem M. Preclíkem)Rada byl vynikajícím klavíristou. Klavír měl doma i v ateliéru, kde jednou za týden muzicíroval s přítelem sochařem Preclíkem (hrál na flétnu), hercem Josefem Kemrem (hrál na violoncello) a bratrem Zdeňkem (hrál na housle). Někdy se k nim přidal také houslista P. Messiereur. Začátkem 90. let opustil ateliér na Letné; dům se v restituci vrátil původním majitelům. Nový ateliér nehledal. Přestal malovat.
    1993 Výstava v zámku Doudleby (se sochařem M. Preclíkem a J. Vovsem)
    1996 Účast na výstavě obrazů, kreseb a grafiky Sdružení pražských výtvarných umělců-malířů v Městské galerii ve Vysokém Mýtě.
    1997 Účast na společné výstavě k 40. výročí založení skupiny M57 v Maloskalské galerii v Malé Skále.
    1998 Účast na výstavách k výročí skupiny M57 v Obecní galerii Beseda na Malostranském náměstí v Praze 1 a v Galerii města Trutnova.
    2011 30. září zemřel v Praze. Pohřben v Železném Brodě.
    2015 Posmrtná výstava v Muzeu a Galerii Detesk v Železném Brodě.

  • Jaroslav Klápště

    23. 10. 2015 - 13. 12. 2015

    Má-li člověk přidat k obrovské hoře už namalovaných obrazů byť jen jeden navíc, může se mu to podařit jen tvrdošíjnou cestou osobního poznání.

     

    1923 7. srpna se narodil v Záhoří u Železného Brodu. S rodiči žil na východním Slovensku, kde otec, železniční inženýr, stavěl tratě a mosty.

    Když jsem měl jít do školy, poslali mě k matčiným rodičům do vesnice neuvěřitelně zapadlé a kouzelné, která se mi navždy stala tím pravým domovem. Tu jsem, po předchozím úplném osamění, našel první kamarády, chodil do kuriózní školy – jednotřídky a znal se s každým z celé, ostatně velmi malé vsi. A čím dál mě později život odnesl, tím mi tahle vesnice ojedinělého jména Čikvásky byla bližší.

    1942 Po maturitě na reálném gymnáziu v Turnově byl totálně nasazen na železnici. Vystřídal několik profesí. Začal malovat, ale hlavně kreslit, kde a co se dalo. Setkal se s později známým spisovatelem Bohumilem Hrabalem.

    Potkal jsem se tam s člověkem, který mi velice fandil. Šel tak daleko, že si jednoho dne dokonce koupil ode mne obrázek. Nedovolil, abych mu ho dal. Netřeba rozvádět, jak mne pozdvihl.

    1945-1950 Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Do roku 1948 byl v ateliéru prof. Františka Tichého.

    Jako člověk z venkova jsem netušil, do čeho lezu. Tichý byl v tu dobu nesmírně populární, a tak žadatelů do jeho ateliéru bylo doslova mračno. Navíc absolventů středních uměleckých škol. Proti vší logice jsem byl přijat, ačkoliv jsem po chvíli pochopil, jak jsem proti ostatním nešikovný. Dny před zahájením školy jsem žil v horečce nedočkavosti. Na vrcholu štěstí jsem vstupoval tenkrát – poprvé v životě – do školy, abych byl do týdne zase nejnešťastnějším.

    Spolužáky-přáteli byli Dalibor Matouš, Mikuláš Medek, Stanislav Podhrázský a Zbyněk Sekal.

    1948-1950 studoval u prof. Emila Filly.

    Štěstím byl styk s osobou profesora, až neuvěřitelně vzdělaným mužem, prodchnutým potřebou předat co nejvíce generacím dalším. Prožíval závěr života, a byl si toho plně vědom. Týdně jeden den věnoval teoretickým rozborům. Měl zvláštní cit pro specifický charakter české malby, pro její civilní, prostou podobu. A byl zároveň prodchnut ctižádostí stále srovnávat naši tvorbu se špičkami světovými, neboť si byl až příliš dobře vědom naší evropské sounáležitosti. Nikdy jsem nepoznal člověka, který by byl tak „doma´ve vší světové výtvarné kultuře.

    V ateliéru prof. Emila Filly VŠUP absolvoval.

     

    Padesátá léta

    1952 Po dvouleté základní vojenské službě se usadil v Turnově. Druhým domovem byly Čikvásky, nepatrná vesnička na Semilsku. Zůstala nevyčerpatelným zdrojem tvůrčích podnětů až do smrti.

    Léta jsem venkovskou izolací trpěl, ale zároveň se začal docela jinak rozhlížet kolem sebe. A objevil pro sebe nové téma: krajinu. Předně krajinu určitého typu: horské panoráma plné do nekonečna se měnících plastických tvarů. A drůzy venkovské architektury, pevně tvarově vymezené.

    Vystřídal také několik ateliérů v Praze, kde kulturní život průběžně sledoval, ale nepodílel se na něm.

    Vědomí sounáležitosti s českou výtvarnou kulturou mu nebránilo v objevování umění přírodních národů, v hlášení se k odkazu osobností světové kultury právě tak, jako v domýšlení následků devastace společnosti a zániku města se staletou tradicí, s níž se setkal v severních Čechách.

    Začal se soustavněji věnovat grafice. Jeho velkým vzorem byl František Tichý.

    V padesátých letech se nepodrobil diktátu socialistického realismu, v letech šedesátých se zase nepřizpůsobil nátlaku vyznavačů abstrakce, takže jednou byl pro některé nepřijatelně moderní, podruhé zase příliš konzervativní. Nekompromisně šel za svým přesvědčením a uměleckým cílem.

    1957 S Daliborem Matoušem samostatně vystavoval v Jilemnici.

     

    Šedesátá léta

    V náporu abstrakce jsem cítil stupňovanou potřebu malby „tematické“, nebo, lépe řečeno, obsahové. Takové, co není jen dekorací stěn, doplňkem architektury, ale výpovědí a kouskem světa, o obydlí, o volné přírodě v mraveništi lidí.

    1964 Realizoval první dílo v architektuře.

    1965 Navštívil Nizozemsko.

    1966 Vystavoval v Galerii V. Špály. Byla to jeho první samostatná výstava v Praze. (Podruhé v Praze samostatně vystavoval roku 1970.)

    Navštívil Paříž a Bretaň.

    Když jsem se konečně dostal poprvé do Paříže, podlehl jsem, ostatně jako snad každý malíř, bezmeznému okouzlení z neopakovatelné a inspirující atmosféry tohoto města. Vzápětí mě posedla neodbytná touha zachytit jen tak pro sebe alespoň útržky, drobné otisky pocitů, které jsem tak intenzivně žil.

    1967-1973 Pracoval na trojdílné kované mříži pro restauraci na Ještědu.

     

    Sedmdesátá léta

    Se zrušením SČSVU zanikla i pobočka v Liberci.

    Členem nového SČVU se nestal.

    Po počátečním otřesu jsem ještě intenzivněji pracoval. To byl pro mne jediný lék. A zase pomohly Čikvásky. Tam jsem byl najednou „nade vším“. Ještě pozorněji jsem sledoval ten „malý svět“ kolem sebe. Začal malovat interiéry chalup a zátiší tak, jak se občas náhodně složily v zabydlené chalupě. A objevil jsem si předně jeden motiv: pohozené části oděvu co nejobyčejnějšího. To mě moc vzrušovalo.

    1975 Přišel do Mostu, těžbě uhlí obětovaného města se slavnou historií. Přivedl ho tam syn Jan, který vedl záchranný archeologický výzkum.

    Zažil jsem hluboký otřes. Nedokázal jsem lhostejně přihlížet rozpadu prastarého města. Posedla mne touha vyrvat času obraz, nebo alespoň útržky obrazu tohoto dění. Maloval jsem obraz za obrazem a skládal je do zrušeného kostela ve středu města. Jednoho dne jsem obrátil všechny věci, srovnal je do řady a podivil se: postupně se totiž, aniž jsem si toho byl vědom, měnila tvář obrazů; ubývalo architektury a pozvolna přibývalo figur.

    1978 Obrazy chtěl vystavit v Mostě, ale nebylo mu to dovoleno. Vystavil je na zámku v Duchcově.

     

    Osmdesátá léta

    1982 Získal odměnu v celostátní výtvarné soutěži k 50. výročí Velké mostecké stávky.

    Ilustroval bibliofilská vydání básní F. Halase, J. Seiferta, V. Holana, J. Hory, G. Trakla.

    1988 V listopadu jeho život tragicky poznamenala nehoda na turnovském nádraží. Z nemocnice se vrátil až po osmi měsících. Ze všech sil překonával handicap. Navázal na tvorbu z osmdesátých let, když se víc než před tím zdržoval na Čikváskách. Nevrátil se tam jen malovat, ale také nově po svém žít. Měl tam na dosah krajinu s neopakovatelnou atmosférou, předměty na zátiší, čas a klid na podobizny, intimní ženské akty, ale také na velké kompozice a grafické listy.

     

    Devadesátá léta

    Pokračoval v ilustrování básní L. Kundery, E. A. Poe, P. Bezruče, F. Halase aj.

    Namaloval figurální kompozice Důvěrná společnost, Karlínský dvůr, Karlínská výpadovka, Výpadovka, Rakouský deník, Butik Sandy, Semilské náměstí, Pařížská ulice, Městské zátiší aj., krajiny a vesnická zátiší. V nich byl výjimečný. Do nich promítal svůj svět střízlivými a přesvědčivými výtvarnými prostředky. Na zátiších nebyl ani jeden tah štětcem, jediná zbytečná barevná skvrna navíc. K namalování Pocty Karlu Purkyňovi, Zátiší s modrým hrncem, Červené přikrývky, Svršků, U postele, Čikvaského zátiší, Zátiší s ošatkou, Židle osamělcovy, Interiéru, Dveří, Kamen, Lůžka aj. bylo třeba ztotožnění se s prostředím, hodně moudrosti a odvahy.

    Za své obrazy a suché jehly byl obdivován i zatracován.

    Lidem, sledujícím moji práci, obvykle něco vadí: jedni radí nechat malby a dělat jen grafiku, jiní nechat grafiku a dělat jen malbu, další zátiší a krajiny opustit, opět jiní všechno tohle zahodit a dělat figurální obrazy. A zas jiní nad figurálními obrazy krčí rameny. Někteří mi dokonce radí, abych nemaloval, ani nedělal grafiku … Co zbývá mně? Ač naprosto sám nejistý, hledám těžce to, co právě považuji za krůček vpřed.

    1999 23. září zemřel v pražské nemocnici.

  • Ivana Houserová

    28. 08. 2015 - 18. 10. 2015

    1957 25. června se narodila v Jablonci nad Nisou.

    Žila a tvořila v Jistebsku-Krásné pod Černou studnicí, nedaleko od domu léčitele-lidumila Johanna Josefa Kittla, šumburského doktora Fausta, pozdně barokního kostela sv. Josefa, barokní fary se sousoším Nejsvětější Trojice a studánky s léčivou vodou, v místech poznamenaných historií, pověstmi a nad vším se vznášejícím géniem loci.

    1972–1976 Studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě v oddělení rytí skla u Miroslava Plátka.

    1976–1982 Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ve speciálním sklářském ateliéru prof. Stanislava Libenského.

    Spolužáky byli skláři František Janák, Vladimíra Klumparová, Markéta Šílená, Jaroslava Švarcová, Věra Vejsová, Stanislav Honzík a Jiří Nekovář, šperkařka Zdeňka Laštovičková z ateliéru profesora Jozefa Soukupa aj.

    1982 Získala Cenu rektora VŠUP Praha.

    Od studií na VŠUP se věnovala autorské skleněné plastice a designu.

    1982 Na přelomu 70. a 80. let ve sklářském ateliéru profesora Libenského navrhla, a ve sklárně MOSER v Karlových Varech vyvzorovala pět broušených nápojových souborů s tvarovanou nožkou. Tři se dostaly do výrobního programu sklárny.

    1984 Na výstavě EXPEMPLA v Mnichově získala cenu Jugend gestaltet.

    1984–1985  Vedla rytce skla na železnobrodské sklářské škole.

    1985 Na výstavě EXPEMPLA v Mnichově získala Bavorskou státní cenu se zlatou medailí.

    1985, 1988 a 2006 Zúčastnila se mezinárodních sklářských sympozií (IGS) v Novém Boru.

    1987 Na výstavě v San Antonio získala Gold Star For Qualily.

    1988 Studovala na Summer Pilchuck Glass School v Pilchucku u Jiřího Harcuby a Ronalda Pennela.

    1989 Na výstavě v San Antonio získala Prix d´excellence de design.

    1990/91 Pro Kancelář prezidenta republiky navrhla nápojový soubor Prezident.

    1991 V Glasgalerii E. Stölting v Hittfeldu u Hamburku měla první samostatnou výstavu.

    1995 Ve vzorkovně Skloexportu se seznámila se svým budoucím manželem Zbyňkem Votočkem, tvůrcem secesních unikátů, který jí vždy s tvorbou a realizací skleněných objektů a designu pomáhal nápady, propagací, ale také finančně.

    1995 Dvouměsíční tvůrčí pobyt v Sars-Poteries ve Francii (s Markétou Šílenou) ovlivnil její další tvorbu „nudličkovými“ strukturami (Mísa štěstí a Zpívající měsíc), které se staly jejím autorským poznávacím znakem.

    1995 V soutěži D. Swarovského pro mladé sklářské výtvarníky v Uměleckoprůmyslovém museu Praze získala 2. cenu.

    1996 Pro sklárnu MOSER v Karlových Varech vytvořila nápojové soubory Pharaon, Maat, Serapis. Vytvořila k nim oroplastický dekor se základními symboly starého Egypta.

    1996 Na II. mezinárodním trienále uměleckého skla v Norimberku získala Grand Prix.

    1997 Zúčastnila se mezinárodního sklářského sympozia v nizozemském Leerdamu.

    1997 V soutěži o vynikající design za rok 1996 byla oceněna Cenou Design centra ČR.

    1998/9 Vytvořila Spirálu života, vícedílnou tavenou skleněnou plastiku.

    2000 Vytvořila Vodopád, vícedílnou tavenou skleněnou plastiku.

    2001 Narodil se jí syn Radek. Rád se účastní fotografických soutěží. Jeho vítězné fotografie bylo možné vidět již na deseti výstavách po celé České republice.

    2008 Vrátila se na železnobrodskou sklářskou školu; výtvarně vedla oddělení broušeného skla a tavené skleněné plastiky. Někteří studenti, na jejichž vzdělávání se podílela, uspěli v prestižních sklářských soutěžích, někteří ve studiu pokračují na vysokých školách uměleckého směru.

    2010 Pro sklárnu MOSER v Karlových Varech vytvořila nápojový soubor Fata Morgana.

    2015 5. června tragicky zemřela při školním studijním pobytu v Drhlenech na Mladoboleslavsku.

     

     

    Realizace v architektuře

    1984 Vitráž a světelný objekt, Dům služeb, Prostějov.

    1989 Skleněné žardiniéry, Parlament ČR, Praha.

    1995 Skleněné žardiniéry, Ministerstvo spravedlnosti ČR a Union banka, Liberec.

     

     

    Samostatné výstavy

    1991, 2010 Glasgalerie E. Stölting, Hittfeld.

    1992 Galerie Böhm, Praha.

    1995, 2003 Neues Rathaus, Weiden.

    1996 Galerie Groll, Naarden,

    Musée-Atelier du Verre, Sars-Poteries (s M. Šílenou),

    Galerie Simona, Bratislava (s I. Bílkem).

    1999 Muzeum skla a bižuterie, Jablonec n. N. (se S. Grebeníčkovou a M. Šílenou).

    1999 Studio Glass Gallery, Londýn (s I. Bílkem).

    2008 Leo Kaplan Modern, New York.

     

     

    Společné výstavy

    Od roku 1981 se zúčastnila asi dvou set společných výstav sklářských výtvarníků v Česku, Belgii, Číně, Dánsku, Finsku, Francii, Japonsku, Jižní Koreji, Lucembursku, Malajsii, Německu, Nizozemsku, Rakousku, Slovensku, Spojených státech, Srbsku, Švédsku, Švýcarsku, Taiwanu a Velké Británii.

     

    Zastoupení ve veřejných a soukromých sbírkách

    Moravská galerie, Brno

    Muzeum skla a bižuterie, Jablonec n. N.

    Severočeské muzeum, Liberec

    Uměleckoprůmyslové museum, Praha

    Centrum sklářského umění, Huť František, Sázava

    Glasmuseum, Coesfeld

    Glasmuseum, Ebeltoft

    Cultural Center for the Arts & Education, Ocean Springs Houston The Corning Museum of Glass, Corning, New York

    Museé du Verre de Sars-Poteries

    Museum of fine Arts, Texas

    Regional Bibliothek, Weiden aj.

    Více než 120 tavených skleněných objektů je ve veřejných a soukromých sbírkách skla; nejvíce v USA, Číně a Indii, i jinde po celém světě.

     

  • Josef Jíra

    26. 06. 2015 - 23. 08. 2015

    Pocházím z kraje „blouznivců našich hor“.

    Na jednom z mých obrazů je napsáno:

    U Jírů na Freidorfě se našla mediánská kniha.

    V tom nápisu cítím tajemství kraje, z něhož pocházím, i života předků. Bez tajemství je svět nezajímavý. Ta mysteriózní deska, z níž je citát, obsahuje tedy i tajemství mého života, který je naplněn svárem dvou sil usilujících o mou duši – bílé a černé. Jako dítě jsem zažil na Horkách u babičky mystérium Velikonoc, obluzující slavnosti vzkříšení. Bylo to fascinující a ten vliv cítím dodnes. Pořád se vrací do mých obrazů. To není konstrukce, to není kalkulace s efektem, cítím to jako osvícenost. Každý můj obraz provází vnuknutí. Nemohl bych namalovat Křížovou cestu, aniž bych neměl zkušenost s bolestí duše, aniž bych tolikrát nevyprovodil své mrtvé, aniž bych nepoznal trýzeň nemocných.

    Josef Jíra

     

    1929 Narodil se 11. října v Turnově. Dětství prožil u rodičů na Malé Skále a prarodičů v osadě Horky. Maminka byla v domácnosti, otec byl krejčí.

    1943 Byl přijat do oddělení rytí drahokamů a skla prof. Karla Tučka na Odborné šperkařské škole v Turnově.

    1946-1952 Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze.

    Začínal v přípravce u profesora Karla Mináře, po roce přešel k profesoru Miloslavu Holému.

    Pokračoval u profesorů Otakara Nejedlého a Vlastimila Rady.

    Roku 1952 studia dokončil.

    1953 Oženil se s Vilmou Liškovou.

    1954 Narodila se první dcera Renata.

    1955 Za obraz Komedianti (dnes v Puškinově muzeu v Moskvě) získal roční tvůrčí stipendium.

    1957 Narodila se druhá dcera Markéta.

    1958 Zakládal skupinu M57 (Makarská) a účastnil se jejích výstav. Členy byli také Ladislav a Valerián Karouškové, Jiří Novák, Radko Plachta, Mojmír Preclík, Jiří Rada, Jaroslav Šerých, Vladimír Tesař a Mirek Truksa.

    1958 V pražské Galerii mladých (U Řečických) měl se sochařem Jiřím Novákem první samostatnou výstavu.

    Zastoupen byl na Přehlídce československého umění v Jízdárně Pražského hradu a na výstavě Umění mladých výtvarníků Československa v Brně.

    Navštívil Světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu.

    1959 V Nové síni v Praze byla první výstava skupiny M57.

    Vystavoval na Bienále mladého umění v Paříži.

    Navštívil Paříž a Leningrad.

    1960 Druhá výstava skupiny M57 byla ve Špálově galerii v Praze.

    1962 Zemřel malíř Vlastimil Rada.

    1963 Navštívil Polsko.

    1964 Samostatně vystavoval v pavilonu U Bílků na Malé Skále.

    Výstavu mu zahájili Jiří Trnka a Smetanovo kvarteto.

    Navštívil Bejrút a Damašek.

    1965 Měl soubornou výstavu v Nové síni v Praze.

    Poprvé navštívil Itálii.

    1968 Dokončil aspiranturu na Akademii výtvarných umění v Praze. Byla mu nabídnuta profesura, ale z politických důvodů ji odmítl.

    Namaloval první obrazy z cyklu Oči.

    1969 Zemřeli přátelé-malíři Richard Fremund a Jiří Trnka.

    Seznámil se a spřátelil se spisovatelem Bohumilem Hrabalem.

    S Františkem Ronovským navštívil Francii.

    1970 Dobrovolně nastoupil protialkoholní léčení u docenta Skály v nemocnici U Apolináře.

    1973 Podílel se na přípravě výstavy místních výtvarníků v rámci 1. Výtvarného léta Maloskalska.

    1974 Samostatně vystavoval v Jičíně.

    Navštívil Holandsko a Francii (Paříž).

    1975 Zemřela Jírova matka a malíř Jindřich Tockstein.

    V Galerii výtvarného umění v Roudnici n. L. vystavoval portréty a v Severočeské galerii v Litoměřicích figurální kompozice.

    Poprvé mu text do katalogu napsal Bohumil Hrabal.

    1979 K padesátinám měl výstavy v Turnově a v Nové síni v Praze.

    1980 S Mojmírem Preclíkem navštívil Paříž, Toledo, Granadu a další místa. Na zpáteční cestě se zastavil v Colmaru, aby si prohlédl Grünnewaldův Isenheimský oltář.

    1981 Pobýval na Kubě a vystavoval v čs. kulturním středisku v Havaně. Navštívil Španělsko.

    1983 Znova navštívil Francii.

    1984 Poprvé navštívil Gruzii a Arménii.

    1985 Z návštěvy Francie a Itálie si kromě deníku přivezl desítky obrazů a koláží.

    1986 Zemřela Josefova manželka paní Vilma.

    Poprvé navštívil Norsko.

    1987 Začal vytvářet první Křížovou cestu (dokončil ji v roce 1990).

    Měl výstavu v Tbilisi a v Moskvě.

    S Bohumilem Hrabalem navštívil Kypr.

    1989 V soutěži o nejkrásnější knihu roku byly oceněny Jírovy ilustrace ke Goletu v údolí od Ivana Olbrachta.

    1990 Vystavoval v galerii MÁNES v Praze.

    Navštívil Itálii, Německo, Rakousko a Jugoslávii.

    1991 Zemřeli přátelé-malíři František Jiroudek a Ladislav Karoušek.

    Navštívil Norsko, Švédsko, Dánsko a Malorku.

    1992 Nakladatelství Libereckých tiskáren vydalo monografii Josef Jíra. Malíř a grafik.

    1992 V podkroví Boučkova statku na Malé Skále vybudoval galerii současného výtvarného umění.

    Navštívil Paříž, Egypt, Německo, Bretaň a Rujanu.

    Stal se členem SVU Mánes.

    1993 Ve druhém podkroví Boučkova statku vznikla stálá výstava obrazů a kreseb Josefa Jíry.

    1993 Premiéru mělo vizuální představení Divadla Ta Fantastika Zahrada rajských potěšení. (Jíra je vytvořil s Petrem Kratochvílem, Pavlem Markem, Lucií Bílou a Ondřejem Soukupem na motivy Hieronyma Bosche.)

    Navštívil Itálii (Řím), Jugoslávii a Tunis.

    1994 Navštívil Jugoslávii.

    1995 S paní Ivanou navštívil Izrael. Poprvé viděl Jeruzalém.

    Navštívil také Finsko, Norsko a Švédsko.

    Zemřeli malíř Jan Bauch, herec Josef Kemr a léčitel Prouza z Batňovic.

    1996 Zasloužil se o obnovení kaple sv. Vavřince na Malé Skále. Vytvořil pro ni Křížovou cestu, obrazy pro svatostánek a Ztracené symboly.

    1997 V kapli sv. Vavřince se oženil s paní Ivanou Ježkovou.

    Podnikl s ní „cestu kolem světa“. Navštívili Francii, Španělsko, Portugalsko a Itálii, také Balt, Chorvatsko a Tureckou riviéru.

    1998 Nakladatelství Paseka vydalo Jírovy Deníky malíře srdcem.

    Navštívil Polsko, Jugoslávii, Itálii, Řecko a ostrov Rhodos.

    1999 Vytvořil Betlém pro Kryštofovo Údolí u Liberce.

    S paní Ivanou navštívil Norsko a Švédsko.

    Zemřel malíř Jaroslav Klápště.

    2000 Rozšířil galerii obrazů v Boučkově statku na Malé Skále a vytvořil Maloskalský Betlém.

    Navštívil Kanárské ostrovy, Itálii, Tunis, Polsko a Slovensko.

    2002 V klášteře premonstrátů na Strahově v Praze připravila Galerie Bayer & Bayer přehlídku obrazů nazvanou Příběhy Josefa Jíry.

    Zemřel malíř a grafik Vladimír Komárek.

    2003 Zahájení výstavy v Lomnici n. P. se zúčastnil prezident Václav Klaus.

    2004 Připravil si a vydal obrazovou publikaci Josef Jíra – Malíř a grafik – Výběr z díla. Na její začátek napsal: Není to monografie, je to spíš moje zpovědnice, proč jsem tady byl a co jsem zde dělal.

    Na jaře vážně onemocněl.

    K sedmdesátým pátým narozeninám měl výstavy ve Vile Portheimka a v Galerii Hollar v Praze, v Semilech, Jičíně a na Malé Skále.

    28. října udělil prezident Václav Klaus Jírovi státní vyznamenání „Za zásluhy“.

    2005 Josef Jíra zemřel 15. června v turnovské nemocnici.

    21. června jsme se s ním na Malé Skále rozloučili.

  • Vladimír Hlubuček

    10. 04. 2015 - 21. 06. 2015

    Vladimír Hlubuček si za své životní téma vybral krajinu.

    Jistě k tomu rozhodnutí přispěla malebnost jeho rodiště.

    Pocházel z Frýdštejna u Malé Skály,

    tedy z prostředí, které se vyznačuje tvarovou bohatostí,

    střídáním nakupených skalnatých plastických útvarů se zářezem řeky,

    uklidňující barevností borovic a buků.

    Rodná krajina byla výchozím velmi silným inspiračním zdrojem.

    Další impuls k rozhodnutí věnovat se krajinomalbě

    vyšel z krajinářské speciálky

    profesora Otakara Nejedlého

    na Akademii výtvarných umění.

    Patřil k malířům, kteří jsou schopni

    i známou krajinu vidět stále nově ve všech jejích proměnách.

    Proto jsou jeho obrazy od Jizery z Křížků,

    kde často pobýval, tak rozmanité,

    i když často zabírají stejný výsek krajiny.

     

    1928 20. října se narodil ve Frýdštejně.

    Od dětství žil v Křížkách na Malé Skále.

    1945-1948  Studoval na Odborné škole sklářské v Železném Brodě v oddělení malovaného skla u profesora Miloslava Janků.

    1949-1956  Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze

    u profesorů Jána Želibského, Vlastimila Rady a Otakara Nejedlého.

    Na Akademii poznal studentku Natálii Soukupovou z Prahy

    a oženil se s ní.

    1953  Získal Hlavní cenu Akademie výtvarných umění za malbu.

    1959  Získal 3. cenu za obraz Pražské nábřeží na výstavě

    k Světovému festivalu mládeže a studentstva ve Vídni.

    1962  Měl první samostatnou výstavu v Praze.

    1965  Získal Krajskou cenu Středočeského KNV.

    1977  Samostatně vystavoval v Galerii V. Kramáře v Praze.

    1984  Vystavoval v Galerii bří Čapků v Praze.

    1988  Získal Výroční cenu SČVU a ČFVU.

    1995  Získal diplom za obraz Pravěk

    v mezinárodní malířské soutěži v Barceloně.

    1996  S manželkou Natálií vystavoval v Malé Skále.

    2000  Vystavoval v Muzeu a Pojizerské galerii v Semilech.

    2001  Podruhé vystavoval v Galerii bří Čapků v Praze.

    2004  Vystavoval v Nové síni v Praze.

    2006  Vystavoval kresby a protisky v Muzeu a Pojizerské galerii v Semilech.

    V pražských galeriích DÍLA, podniku ČFVU, samostatně vystavoval v letech 1983, 1985, 1986, 1987, 1989 a 1991.

    Samostatné výstavy měl také v Lysé nad Labem, Turnově, Soběslavi, Starých Hradech u Libáně, Kutné Hoře a ve Všeni (s manželkou Natálií); v Paříži (1988) a Hamburku (1994).

    Byl členem Svazu českých výtvarných umělců.

     

    Účast na společných výstavách

    Mladí čeští výtvarníci, Moskva (1956); Stipendisté SČVU, Mánes, Praha (1957); Výstava mladých, Brno, Bratislava (1958 a 1959); Vídeň (1959); Pražský salón, Obecní dům, Praha (1959 a 1960); Salón čs. výtvarného umění, Bruselský pavilon, Praha (1965 a 1967); Malíři a sochaři Prahy 6, Galerie V. Kramáře, Praha (1967); Současné české umění, U hybernů, Praha (1968); Skupina K68, Kolín, 2. pražský salón, U hybernů, Praha (1969); Mizející krajina a Malíři na cestách, Galerie U Řečických, Praha (1971); Město a lidé, Galerie V. Kramáře, Praha (1972); Čeští malíři, Mánes, Praha (1973); Čeští a slovenští umělci k 30. výročí SNP (cena), Mánes, Praha a Krajina českého venkova, Galerie V. Kramáře, Praha (1974); Výtvarní umělci k 30. výročí osvobození ČSR (cena), Jízdárna Pražského hradu, Praha (1975); Přehlídka čs. výtvarného umění, Jízdárna Pražského hradu, Praha (1978); Výtvarní umělci dětem, Mánes, Praha (1979); Přehlídka čs. výtvarného umění, Jízdárna Pražského hradu, Praha (1980); 50. výročí Mostecké stávky (odměna), Mánes, Praha (1982); Vyznání životu a míru, Praha (1985); Obrazy a sochy pražských umělců, Mánes, Praha (1987); Salón ´88, PKOJF Praha (1988); Sedm malířů a sochařů, Paříž (1988/9); Pět českých malířů, Kunsthalle, Hamburk (1994); Obrazy krajinářských inspirací, Sdružení pražských malířů, Mánes, Praha (1995); Kozákov ve výtvarném umění, Muzeum a Pojizerská galerie, Semily (1998); Pražský salón, Průmyslový palác, Praha (2000); Sdružení pražských malířů, Měcholupy (2003).

     

    Od roku 1960 byl členem Jednoty umělců výtvarných (JUV), v roce 1991 jejím předsedou.

    Členských výstav JUV se zúčastnil v Praze (1967, 1992, 1996, 1997, 1998, 2001, 2007, 2008, 2013), Rakovníku (1969), Českých Budějovicích (1971), Starých Hradech, Prostějově, Prachaticích, Jaroměři a Jičíně (1994), Vlašimi a Soběslavi (1995), Bechyni (1996) a Kladně (1994, 1995, 1996, 2001).

    Účastnil se výstav Výtvarného léta Maloskalska, a od poloviny 90. let výstav Malíři Pojizeří v Semilech.

    Maloval českou krajinu nejraději na Malé Skále v Křížkách a Prahu.

    Do 70. let maloval také portréty a figurální kompozice.

    Navštívil Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávii, Řecko, Itálii, Německo, Francii, Španělsko a Egypt a maloval tam.

    Jeho tvorbu ovlivnily pobyty na Kavkaze, v Gruzii a Arménii. Větší cyklus obrazů vytvořil po pobytu v mongolské poušti Gobi (1985).

    Zastoupen v soukromých a veřejných sbírkách doma i v zahraničí.

    2013 Vladimír Hlubuček zemřel 18. srpna v Praze.

     

  • Vladimír Otmar

    06. 02. 2015 - 05. 04. 2015

    V obrazech Vladimíra Otmara nacházíme

    cosi blízkého, přitažlivého,

    něco, co bychom třeba také chtěli vyslovit,

    kdybychom to tak uměli.

     

    Svou barevností, hlubokou nefalšovanou citlivostí

    a bytostným optimismem potvrzují náš pocit,

    že život je přece jen

    navzdory všem překážkám a strastem krásný.

     

     

    1935 1. září se narodil v Železném Brodě.

    1950-1954 Studoval na šperkařské škole v Turnově (obor rytí kovů).

    1958-1964 Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze.

    Všeobecná malířská škola prof. Jiřího Horníka.

    Speciální škola figurální a krajinářské malby prof. Vlastimila Rady a prof. Františka Jiroudka.

    Získal cestovní stipendium do Itálie.

    Do Itálie se rád vracel. Navštívil ji asi desetkrát.

    1964-1965 Čestný rok u prof. Františka Jiroudka na Akademii.

    1966-1967 Studoval na Hochschule für bildende Künste u prof. Max Kause (stipendium senátu Západního Berlína).

     

    Malířsky navázal na tradice českého moderního realismu a zařadil se mezi pokračovatele jeho koloristického proudu.

    Jeho obrazy vyrostly z pochopení vnitřního rytmu i vnější skladebnosti rodného kraje.

    Náměty hledal nejčastěji na Železnobrodsku. Vracel se k nim v četných variantách, pozměněném úhlu pohledu, či v proměňující se atmosféře dnů i ročních období.

    S novými kresbami a obrazy se pokaždé vracel z cest do Itálie.

    Zátiší, malovaná dramatickým rukopisem v zářivých barvách, potvrzují jeho tíhnutí k citově intimnímu prožívání světa.

     

    Samostatně vystavoval v Západním Berlíně, Železném Brodě (1972, 1985, 1993), Trutnově, Praze (1969, 1981, 1983, 1986, 1987), Turnově (1982, 1992), Lomnici n. P., Jičíně, Klatovech, Mostě, Liberci, Chrudimi, Slatiňanech aj.

    V 70. a 80. letech se účastnil celostátních přehlídek současné malířské, grafické a sochařské tvorby. Několikrát na nich byl oceněn.

    Jeho obrazy jsou ve veřejných i soukromých sbírkách moderního umění.

    Žil a tvořil střídavě v Železném Brodě a v Praze.

    Několik let učil na Lidové škole umění v Turnově.

     

    1994 19. července zemřel v Železném Brodě.

     

     

    Vladimír Otmar, zátiší a krajiny

    Pořádá DETESK Železný Brod

    Prodejna, Muzeum, Galerie a Vinotéka na náměstí

    Koncepce výstavy Antonín Langhamer

    Realizace výstavy společnost Detesk

    Slavnostní zahájení 5. února 2015

    Doba trvání: 6. února ‒ 5. dubna 2015

     

  • Vladimír Komárek

    20. 11. 2014 - 01. 02. 2015

    Vždycky jsem se snažil, aby moje obrazy byly čitelné.

    Chci malovat kousek ticha v současném kultu ošklivosti.

    Krásu, za kterou se většina umělců dneška stydí.

    Nechci malovat střeva současného krvelačného světa.

    Nechci šokovat, abych na sebe upozornil.

    Maluju bezbranné lidi s citlivou duší.

    Nechci „rvát vášně na cucky a samé cáry“,  jak radí Hamlet hercům.

    Lidská tragédie je bílá, tichá, stojatá jak vody a bez konce.

    Maluju oltáře útěchy.

    Touhu po smíření …

     

    1928  10. srpna se narodil v Hořensku u Semil. Otec František Komárek (1894-1965), matka Johana, roz. Tapšíková (1907-1975).

    1928-1939  Dětství prožil v Hasprunce u Malacek na Slovensku, kde byl otec, za 1. světové války ruský legionář, četníkem.

    1939  Komárkovi se přestěhovali do Nedvězí u Semil. Vladimír tam žil a tvořil až do smrti.

    1945-1946  Na Odborné sklářské škole v Železném Brodě navštěvoval oddělení malby na skle (prof. Miloslav Janků).

    1946  Byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze; studoval u prof. Karla Mináře. Po roce školu opustil.

    1947  Přihlásil se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (VŠUP) v Praze k prof. Karlu Štiplovi. Do jeho ateliéru pro glyptiku a užitou plastiku byl přijat až po roční praxi ve Spojených sklárnách v Lednických Rovních (1947-1948).

    1954  Studia na VŠUP v ateliéru prof. Štipla ukončil čestným rokem.

    1955-1957  Prezenční vojenská služba.

    1954-1962  Metodikem Okresního domu osvěty v Semilech; učil na Lidové škole umění (1962-1984) a externě na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech (1968-1984).

    1957  Oženil se s Růženou, rozenou Holubovou ze Semil

    1958  Seznámil se s profesorkou Naděždou Melnikovou Papouškovou. V České Lípě měl první samostatnou výstavu.

    1959  Spoluzakládal skupiny „7“ v Liberci. Vystavoval s ní do roku 1967.

    V Praze měl první samostatnou výstavu v divadle Rokoko. Další výstavu se sochařem Jiřím Seifertem v pražské Galerii mladých (1960).

    1961  Vytvořil první grafické listy – suché jehly. Před tím dělal linoryty, dřevořezy a dřevoryty.

    1965  Byl přijat za člena Spolku českých umělců grafiků (SČUG) Hollar.

    1967  Severočeské nakladatelství v Liberci vydalo monografii Vladimír Komárek. s textem Jiřího Davida.

    1968  Získal čestné uznání Ministerstva kultury za ilustrace ke knize Jaroslava Havlíčka Vlčí kůže v soutěži o nejkrásnější knihu roku. Další čestná uznání získal za ilustrace knihy Leontýny Mašínové Z dávných dob (1970) a Jaromíra Johna Estét (1971).

    1970  Na zahradě si postavil ateliér.

    1970  Poprvé samostatně vystavoval v zahraničí (Galerie ZB ve Vídni)

    1973  Komárkovi přátelé Vladimír Mikule, dr. Karel Samšiňák a dr. Jaroslav Vitáček začali vydávat „občasníky“ OKNO. Do roku 1981 jich připravili třináct. Ve čtvrtém „občasníku“ (1976) zveřejnil první část vzpomínek.

    1974  Vytvořil první cyklus leptů s akvatintou Křížová cesta.

    1980  Komárkovi přátelé vydali Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu (Jinošství) a o rok později Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu (Jak jsem plnil náročné úkoly).

    1982  V soutěži o nejkrásnější knihu roku získal Cenu Ministerstva kultury ČSR za ilustrace ke knize Sergeje Jesenina Slaměný měsíc. Čestná uznání ve stejné soutěži získal také za ilustrace k Máchovu Máji (1983) a k Myšlenkám Bohuslava Martinů (1985).

    1990  Setkal se s malířem a architektem Michailem Ščigolem.

    1993  První knižní vydání Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu aneb od puberty ke klimakteriu.

    1995  Nakladatelství Akropolis vydalo obrazové monografie Vladimír Komárek – Obrazy a Vladimír Komárek – Grafika.

    1995  Od 28. října vystupoval v rozhlasovém pořadu Tomáše Slámy Tobogan.

    1998  Namaloval obraz Poslední večeře pro zámek v Sobčicích.

    2000  Radioservis vydal knihu Vladimír Komárek. Řeči s Pavlínou.

    2001 a 2002  S Michailem Ščigolem pracoval na deskových obrazech Křížová cesta do kostela sv. Petra a Pavla v Konecchlumí u Jičína.

    2002  24. srpna zemřel v jilemnické nemocnici.

    2003  David, Jiří: Vladimír Komárek. Studio JB 2003.

    2007  Bílá, Lucie: Jen krátká návštěva potěší. Daranus 2007.

    2008  Ebr, Vratislav (editor), Vladimír Komárek v dopisech přátelům. Ikar Praha 2008

    2008  Langhamer, Antonín (editor): Vladimír Komárek. 1928/2002/2008. Studio JB 2008.

     

    Vladimír Komárek vytvořil v letech

    1948-2002 cca 662 knižních značek,

    1952-1961 35 velkých linorytů, dřevořezů a dřevorytů (k tvorbě rozměrných linorytů a dřevorytů se i později vracel),

    1961-2002 vytvořil přes dvě stě velkých grafických listů – suchých jehel,

    1959-2002 ilustroval cca 125 knih a příležitostných tisků,

    1960-2002 vytvořil cca 743 novoročenek.

    V Česku a zahraničí měl velký počet samotných výstav obrazů a grafiky.

    Zastoupen je ve sbírkách českých a moravských galeriích výtvarného umění a některých muzeí, v domácích a zahraničních soukromých sbírkách moderního umění.

  • Svatopluk Kasalý

    18. 09. 2014 - 16. 11. 2014

    SVATOPLUK KASALÝ

    SKLENĚNÝ ŠPERK – VITRÁŽE – MOZAIKY – OBJEKTY DO ARCHITEKTURY
    Narozen: 1944 Pelhřimov
    Bydliště: Třešť, Malé náměstí 179
    Člen: Sdružení výtvarných umělců Vysočiny (při Unii výtvarných umělců ČR)
    Studia: 1961 vyučen v oboru sklář – umělecké zasklívání do olova (prof. ak. soch.Oldřich Urban)
    1965 Střední umělecko-průmyslová škola sklářská, Železný Brod
    (prof. Stanislav Libenský a prof. Jan Novotný)

     

    SAMOSTATNÉ VÝSTAVY:
    1972 – Moravská galerie Brno, ČR
    1973 – Galerie D Praha, ČR
    1980 – Rozen Galeri Amsterdam, Holandsko
    1982 – Galerie Am Graben Vídeň, Rakousko; Foster White Gallery Seattle, USA
    1983 -Ivor Kurland/Summers Gallery Los Angeles, USA
    1984 – Dům odborů Jihlava, ČR
    1985 – Galerie Ph. Debray Riihimäki, Finsko
    1988 – Deutche Bank AG Duisburg, Německo
    1990 – Galerie Ad Art Vídeň, Rakousko; Café Gallery Vídeň, Rakousko; Galerie Dílo Jihlava, ČR
    1991 – Gallery Jan Vídeň, Rakousko; Muzeum Pelhřimov, ČR; Galerie MaK Jihlava, ČR
    1992 – Gallery Arts Temporis Klagenfurt, Rakousko
    1999 – Glasgalerie Hittfeld Eliška Stölting Hamburg, Německo
    2000 – Galerie Munster, Německo; Muzeum Pojizeří Semily, ČR; Internationale Glaskunst Ausstellung Rahmen Expo 2000, Německo
    2001 – International Art Fair Chicago, USA
    2003 – Galerie Jána Šmoka Jihlava, ČR
    2011 – Galerie Jedné věci Praha, ČR
    2012 – Muzeum Chotěboř, ČR; Ústav Umění a Designu, Plzeň, ČR
    2013 – Club Violíno, Praha, ČR
    2014 – Glassgalerie Tom Stölting Hamburg, Německo

     

    PUBLIKACE:
    Ralph Turner – Contemporary jewellery and critical assessment 1945 – 75, Studio Vista, London – New-York 1976
    Věra Vokáčová – Současný šperk (Contemporary Jewellery) Odeon, Prague 1979
    S. K. Franz – Contemporary glass, New-York 1989
    Ornamenta 1 – Internationale Schmuckunst Pforzheim 1989
    D. Watkins – Contemporary jewellery, London 1993
    Barbara Cartlidge – Twentieth century jewellery published by Harry N. Ambrams, New-York
    A. Langhamer – Legenda o českém skle 1999
    A. Křížová – Proměny českého šperku na konci 20. století 2002
    Dona Z. Meilach – Art Jewellery Today 2003; Wearing Glass 2005
    Ursula Ilse Neuman, Cornelie Holzach, Jutta Annette Page – Glass Wear, Glass in Contemporary Jewellery 2007; Beyond Liaisons Art jewellery 2011; Lowers from Prague, Czech Jewellery Seoul 2011

     

    CENY:
    1965 – Výtvarná soutěž Železnobrodského skla: 1. cena celé soutěže za kolekci bižuterních závěsů, 1. cena v kategorii bižuterie, 3. cena v kategorii leptaného skla
    1966 – 1967 – ASUT: 1. a 2. cena
    1970 – Výstava AMO v Šumperku: 1. cena za soubor skleněných šperků
    1971 – Mezinárodní výstava Jablonec 71: zlatá medaile
    1974 – Mezinárodní výstava Jablonec 74: zlatá cena
    1983 – Mezinárodní výstava Jablonec  83: cena poroty
    1984 – Cena časopisu Ornament – Los Angeles, USA

     

    REALIZACE, VÝTVARNÉ PRÁCE V ARCHITEKTUŘE:
    1965 – Střední průmyslová škola stavební v Liberci – rubínová stěna; Skloexport Liberec – rubínová stěna
    1966 – 1967 podnikové ředitelství ŽBS – vstupní část, leptané sklo a kov
    1973 – Žákovský domov SUPŠ sklářské v Železném Brodě – vstupní část, leptané sklo
    1975 – Obřadní středisko v Hradci Králové, kov a sklo; Obřadní středisko v Třebíči – vstupní část, leptané sklo; Obřadní středisko v Třešti – vstupní část, skleněná mozaika, leptané sklo; ŽDS v Hradci Králové – vstupní reliéf, hliník a smalt; Vojenské výpočetní středisko v Bystřici pod Hostýnem – skleněné pískované okno, tónovaný zdvojený elektrofloat
    1979 – reliéf na budově zdravotního střediska v Hradci Králové, nerez, smalt; Hotel Jihlava v Jihlavě – skleněný sloup, lustr, svítidlo; Knihovna, čítárna, sídliště Březinovy sady v Jihlavě – skleněný reliéf, pískovaný vrstvený elektrofloat, leštěný hliník
    1982 – SČBS Znojmo, skleněná plastika, sklo, nerez; Hotel ve Znojmě – skleněná vitráž, pískované vrstvené sklo
    1982 – Interiér restaurace v Třebíči – skleněná vitráž, pískované vrstvené sklo; Nemocnice Jihlava- skleněná mozaika, 8 kruhů, Ř 210 cm; Zdravotní středisko ve Stonařově – skleněná mozaika, 12 m2
    1984 – Zakázková místnost Východočeských tiskáren v Havlíčkově Brodě – skleněná světelná vitráž, 200 x 80 x 80 cm; ZŠ Brtnice – skleněná mozaika, 32 m2; Vývoj Třešť – učňovský domov – skleněná mozaika, 15 m2
    1985 Jihlava – 2 skleněné mozaiky; Obchodní centrum v Třebíči – skleněná mozaika, 12 m2; Ředitelství plynáren Jihlava, skleněná vitráž, pískované sklo, elektrofloat, 22 m2; Zasedací místnost ředitelství Modeta Jihlava – skleněná mozaika, Ř 200 cm
    1986 – Hotel Zlatá hvězda v Jihlavě – skleněná mozaika natavená na skle, 11 m2; Žákovský domov Modeta Jihlava – vstupní prostor – skleněná mozaika natavená na skle, 12 m2; ČKD Blansko – učňovský domov – skleněná mozaika ve vstupním prostoru, 60 m2; Teplotechna Praha – skleněná vitráž do pracovny generálního ředitele, pískované vrstvené sklo, 200 x 250 cm
    1988 – Vstupní část knihovny v Třešti – skleněná mozaika, 21 m2
    1989 – Dům služeb v Třebíči – 320 x 80 x 80 cm
    1990 – Nástupní prostor SOUZ, Znojmo – okno, natavená skleněná mozaika, 12 m2
    1992 – Vítěz anonymní soutěže na fontánu pro hlavní kolonádu – jodové lázně, Klimkovice, Ř 6 m, výška 7 m

     

    ZASTOUPENÍ VE SBÍRKÁCH:
    Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze; Corning Museum of Glass, Corning, New York; Moravská galerie v Brně; Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou; Severočeské muzeum v Liberci;
    Schmuckmuseum Pforzheim, Německo; Slovenská národní galéria, Bratislava, Slovensko; Eliška Stölting – Glass galerie Hittfeld, Hamburg; World Jewellery Museum, Seoul, Korea

     

    ÚČAST NA VÝSTAVÁCH:
    1965 – Sklářská výstava v Železném Brodě – rubínová stěna, Jablonec 65 – Mezinárodní výstava bižutérie, Výtvarná soutěž ŽBS, n.p. Železný Brod
    1966 – 1967 – ASUT – Olomouc, Praha
    1969 – 1. česká výstava mladých 15 – 26 v Brně
    1970 – Sklářská výstava v Železném Brodě, Výstava AMO 70 v Šumperku
    1971 – Internationale Schmuckschau v Mnichově, Jablonec 71 – Mezinárodní výstava bižutérie, Výstava bižutérie v Bratislavě
    1972 – Proemium 1972 – Český Krumlov
    1973 – Výstava čs. šperku v SSSR – Moskva, Riga, Talin, Výstava rodáků Třešť, Schmuck 73 – Tendenzen -Pforzheim, Metamorfózy skla – Brno, Výstava českých šperků – Rumunsko, Maďarsko
    1974 – Jablonec 74 – Mezinárodní výstava bižutérie, Výstava bižutérie v Bratislavě
    1975 – Výstava IHM Mnichov, Liberečtí výtvarníci vystavují – České Budějovice, Vídeň 75, Edinburgh – The Scottish Arts Council Gallery
    1976 – London – The Victoria a Albert Museum, Aberdeen – Aberdeen Art Gallery a Museum, Glasgow – Third Eye Centra, Bristol – Arnolfini Gallery, Belfast – Ulster Museum, Newport – Newport Museum a Art Gallery, Kuwait, Basel – Schwizer Mustermesse Basel, Užité umění – Ústí nad Labem, Výtvarní umělci Pojizeří – Malá Skála
    1977 – Cardiff – National Museum of Wales, Výstava Ústí nad Labem, Varšava – Salón Sztuki, Mladí výtvarní umělci vystavují – Ústí nad Labem, Las Palmas de Gran Canaria-Gal. Cairasco, Belgie – Galerie Embryo
    1978 – International Smuckschau v Mnichově, Výstava umělci pojizeří – Malá Skála, Soudobý český šperk – Jablonec nad Nisou, Řecko – Athény, Výstava severočeských výtvarných umělců – Praha, Mánes
    1979 – Výstava severočeských výtvarných umělců – Ústí nad Labem, Textilní a oděvní inspirace – Dvůr Králové, Užité umění mladých českých výtvarníků – SSSR – Vladimir, Užité umění mladých 79 – Praha, Mánes, Výstava šperků a módní přehlídka – Praha, Bertramka
    1979 – 1980 – SSSR -Moskva, Riga, Vilnius
    1980 – Jablonec nad Nisou – Výstava k 35. výročí osvobození, Severočeští výtvarní umělci k 35. výročí osvobození – Ústí nad Labem, Pforzheim – Schmuckmuseum, Vídeň – Schmuck International 1900 – 1980, Užité umění mladých českých výtvarníků – NDR – Berlín, Železný Brod – Muzeum horního Pojizeří
    1981 – Teplice – Výstava severočeských výtvarníků, Výtvarná tvorba na Vysočině – Jihlava, Velké Meziříčí, McLeane – USA, Soudobý český šperk – Cheb
    1982 – Praha, Bertramka – módní přehlídka
    1983 – Výstava českého šperku – Havana, Výstava českého šperku – zámek Roztoky, Internationale Schmuckschau 1983 -Mnichov, Museum Swaensteyn – Voorburg -Holandsko, Jablonec 83 -Mez. výstava bižutérie
    1984 – Jewellery International – American Craft Museum Il, New-York
    1985 – Umělci Vysočiny – Jihlava, Galerie Nebti – Den Haag – Holandsko, Clara Scremini Gallery – Paříž – Francie, Electrum Gallery/Twentieth century jewellery -Londýn – Anglie
    1986 – Galerie Huize de Jonge Jacob Leuven – Belgie
    1987 – OG M. A. Bazovského – Trenčín – Současná česká plastika a skleněný šperk, Moravská galerie Brno – Moravský šperk
    1989 – ORNAMENTA 1 – International exhibition of contemporary jewellery – Pforzheim 1989
    1990 – KOV – ŠPERK – Špálova galerie v Praze, Proměny šperku na konci 20. století – Koňská jízdárna – Pražský hrad
    2008 – Sympozium Skleněná perle – mezinárodní trienále Jablonec nad Nisou 2008, World Jewellery Museum – Seoul, Korea