umělecká galerie

Výstavy

• David Mazanec: META
  (13. 12. 2024 - 16. 03. 2025)
  právě probíhá!
• Karel Vaňura – OBRAZY–SKLO–ASAMBLÁŽE
  (06. 09. 2024 - 01. 12. 2024)
• Klára Klose – Dílo člověka
  (22. 03. 2024 - 16. 06. 2024)
• Železný Brod v běhu času do roku 1948
  (15. 12. 2023 - 10. 03. 2024)
• LADISLAV OLIVA – SKLO
  (13. 10. 2023 - 03. 12. 2023)
• Oldřich Plíva – SOUVISLOSTI
  (09. 06. 2023 - 24. 09. 2023)
• Denisa Smetanová, Zuzana Kadlecová: TY DRUHÉ
  (10. 03. 2023 - 28. 05. 2023)
• Martin Vencl
  (30. 09. 2022 - 05. 01. 2003)
• MILOSLAV KLINGER: MŮJ ŽIVOT SE SKLEM
  (24. 06. 2022 - 25. 09. 2022)
• Břetislava Plívová-Pospíšilová: OBRAZY
  (25. 04. 2022 - 19. 06. 2022)
• Milan Metelák
  (28. 01. 2022 - 18. 04. 2022)
• Dagmar Loumová – Kouzlo Naší Krajiny
  (06. 10. 2021 - 16. 01. 2022)
• GLASSMATES II
  (11. 06. 2021 - 26. 09. 2021)
• MARKÉTA URBANOVÁ / obrazy 19–20, ATMOSFÉRY
  (11. 12. 2020 - 03. 06. 2021)
• Miloš Janků: průmyslový_design – 30 let
  (11. 09. 2020 - 06. 12. 2020)
• JAROMÍR RYBÁK, JAN ŠTOHANZL: GLASSMATES
  (11. 06. 2020 - 06. 09. 2020)
• Vladislav Mašek a Blanka Habrová: sklo & gobelín
  (28. 02. 2020 - 31. 05. 2020)
• Dalibor Matouš
  (29. 11. 2019 - 23. 02. 2020)
• Jiří Tesař
  (06. 09. 2019 - 24. 11. 2019)
• Jiří Salaba
  (24. 05. 2019 - 01. 09. 2019)
• Libuše Pražáková
  (22. 02. 2019 - 19. 05. 2019)
• Jiří Urban
  (23. 11. 2018 - 17. 02. 2019)
• Jiří Ryba
  (07. 09. 2018 - 18. 11. 2018)
• Vladimír Veselý
  (29. 06. 2018 - 02. 09. 2018)
• Jan Šimek
  (04. 05. 2018 - 24. 06. 2018)
• Vlasta Matoušová
  (23. 02. 2018 - 29. 04. 2018)
• Jaroslav Hudský
  (15. 12. 2017 - 18. 02. 2018)
• Zuzana Kadlecová
  (20. 10. 2017 - 10. 12. 2017)
• Jaroslav Kodejš
  (25. 08. 2017 - 15. 10. 2017)
• Josef Kábrt
  (23. 06. 2017 - 20. 08. 2017)
• Blanka Brožová
  (28. 04. 2017 - 18. 06. 2017)
• Eva Vlasáková
  (24. 02. 2017 - 23. 04. 2017)
• Ludmila Matoušová
  (16. 12. 2016 - 19. 02. 2017)
• Richard Náhlovský
  (21. 10. 2016 - 11. 12. 2016)
• Miloslav Janků
  (26. 08. 2016 - 16. 10. 2016)
• Klasikové české krajinomalby/The classics of the Czech landscape painting
  (01. 07. 2016 - 21. 08. 2016)
• Natalie Hlubučková Soukupová
  (29. 04. 2016 - 26. 06. 2016)
• Václav Pokorný
  (04. 03. 2016 - 24. 04. 2016)
• Jiří Rada
  (18. 12. 2015 - 28. 02. 2016)
• Jaroslav Klápště
  (23. 10. 2015 - 13. 12. 2015)
• Ivana Houserová
  (28. 08. 2015 - 18. 10. 2015)
• Josef Jíra
  (26. 06. 2015 - 23. 08. 2015)
• Vladimír Hlubuček
  (10. 04. 2015 - 21. 06. 2015)
• Vladimír Otmar
  (06. 02. 2015 - 05. 04. 2015)
• Vladimír Komárek
  (20. 11. 2014 - 01. 02. 2015)
• Svatopluk Kasalý
  (18. 09. 2014 - 16. 11. 2014)

• David Mazanec: META

  13. 12. 2024 - 16. 03. 2025

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  Ve čtvrtek 12. prosince bude vernisáží zahájena výstava malíře, grafika, výtvarníka MgA. Davida Mazance. Narodil se v roce 1988 v Jablonci nad Nisou, školní léta prožil v Železném Brodě. Tady v období 2004–2008 navštěvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou, ateliér malby pod vedením MgA. J. Kučery. V létech 2008–2013 mu útočiště poskytla Fakulta umění Ostravské univerzity, konkrétně ateliér profesora Daniela Balabána. V rámci vysokoškolského studia absolvoval roční pobyt na univerzitě ve španělské Granadě.
  Vedle převažující malířské tvorby nabídne výstava pohled i do dalších oblastí autorova uměleckého záběru. Jedná se například o šperky nebo objekty, k jejich realizaci využívá škálu materiálů, dřevo, akryl nebo sklo. V současné době žije v Praze.

• Karel Vaňura – OBRAZY–SKLO–ASAMBLÁŽE

  06. 09. 2024 - 01. 12. 2024

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  Karel Vaňura (1937–2017), absolvent SUPŠS v Železném Brodě, profesor na VŠUP v Praze, malíř, sklář, je jedním z nejoriginálnějších tvůrců v českém umění 2. poloviny 20. století. Je autorem obrazů, kreseb, asambláží, skleněných objektů, vitráží a realizací v architektuře.
  V mnoha svých dílech dosáhl originálního řešení, jak po vizuální, tak po technologické stránce. Jeho tvorba je původní a autentická. Jako dlouholetý pedagog svou tvorbou a vstřícným přístupem ovlivnil celé generace výtvarníků. Výstava v Galerii Detesk je průřezem Vaňurova díla, které bylo v ucelené podobě představeno v roce 2022 v pražském Muzeu Kampa.
  Výstavu, kterou doplňuje obrazová monografie, zahájíme vernisáží ve čtvrtek, 5. září v 18.00 hod. Úvodní slovo pronesou Jaroslav Bárta a Jiří Černohorský.

• Klára Klose – Dílo člověka

  22. 03. 2024 - 16. 06. 2024

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Ve čtvrtek, 21. března v 18.00 hod. bude v galerii Detesk vernisáží zahájena výstava sochařské a malířské tvorby akademické sochařky Kláry Klose.

  Autorka se narodila 17. srpna 1971 v Kroměříži. V roce 1990 úspěšně absolvovala zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, figurální sochařství studovala v ateliéru profesora Karla Nepraše. Už během působení na vysoké škole získala za svoje práce několik významných ocenění.

  Vedle sochařiny se intenzivně zabývá také malbou. Od roku 2002 žije v Pardubicích.

  Důvěrně je obeznámena i s naším krajem, pravidelně pobývá v domku svých předků na Železnobrodsku.

  Svá díla představila řadou samostatných i kolektivních výstav, věnuje se převážně abstraktní tvorbě. Jejím hlavním tématem je svět lidí s mnohdy komplikovanými vzájemnými vztahy.

  Výstava potrvá do neděle 16. června.

   

  Další informace: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1ra_Klose

• Železný Brod v běhu času do roku 1948

  15. 12. 2023 - 10. 03. 2024

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

• LADISLAV OLIVA – SKLO

  13. 10. 2023 - 03. 12. 2023

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  Galerie DETESK představuje výběr z bohatého celoživotního díla mezinárodně významného sklářského výtvarníka, který letos oslavil významné životní jubileum.

  Ladislav Oliva st. (*21. 8. 1933 Chudeřice u Bíliny) je umělcem a pedagogem, absolventem odborné sklářské školy v Kamenickém Šenově v oddělení malování a leptání skla (1948–1951) a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1951–1957, ateliér monumentální malby a skla pod vedením prof. Josefa Kaplického). Do poloviny 60. let byl výtvarníkem technicko-výtvarného střediska n. p. Borské sklo v Novém Boru, následně navrhoval sklo pro n. p. Sklárny Bohemia v Poděbradech, externě designérsky spolupracoval se sklárnami Železnobrodské sklo, ÚUŘ ve Škrdlovicích či Crystalex v Novém Boru.

  Poprvé se prosadil již v mládí odvážně do hloubky pískovanými mísami-talíři a vázami s různými geometrickými a biomorfními reliéfy. Zabýval se návrhy lisovaného skla určeného pro sériovou výrobu, věnoval se broušenému sklu, dále sklu hutnímu, malovanému, rytému a tak dále. Je tvůrcem realizací pro architekturu, např. monumentální vitraje pro EXPO ‘67 v Montrealu (dobová autorská replika je vystavena ve stálé expozici Plejády skla v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze). Ladislav Oliva je také autorem řady portrétních, figurativních a jiných plastik z taveného skla. Jeho díla vlastní významná muzea po celém světě a neobejde se bez nich žádná shrnující publikace o moderním českém skle.

  Ladislav Oliva již přes půl století žije a pracuje v Železném Brodě. Od konce 60. do počátku 90. let výtvarně vedl oddělení broušení skla na zdejší Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské. Vychoval řadu vynikajících výtvarníků a řemeslníků, kterým vštípil lásku a pochopení ke skleněnému materiálu i dějinám umění. V 60. a znovu v 90. letech vyučoval výtvarné předměty na sklářské škole v Kamenickém Šenově.

  Ladislav Oliva svým příkladem ovlivnil nejen své žáky a následovníky, ale též syny Tomáše a Ladislava a jejich potomky natolik, že se v rodině Olivově mnozí úspěšně věnují sklu jako své profesi.

  Text: Mgr. Milan Hlaveš, Ph.D.

• Oldřich Plíva – SOUVISLOSTI

  09. 06. 2023 - 24. 09. 2023

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  OLDŘICH PLÍVA má za sebou dlouhou řadu let poctivé tvůrčí práce. Na své umělecké cestě dosáhl řady pozoruhodných výsledků při sochařském zpracovávání rozmanitých materiálů, avšak nejblíže měl vždy ke sklu, jak ostatně potvrzuje i současná výstava v Galerii Detesk.

  Její název napovídá, že i při komorním záběru nabízí nejenom originální pojetí, ale též tiché autorské privatissimum. Oldřich Plíva prostřednictvím výstavy vyznává, že jeho dlouholetá sklářská tvorba je neodmyslitelně spjatá s inspirativním vkladem, který si do tvůrčího života odnesl ze železnobrodské sklářské školy. Zde si totiž pod vlivem profesora Jaroslava Brychty poprvé uvědomil, že sklo je svébytný sochařský materiál, stejně jako kámen, bronz nebo beton, a při respektu k jeho specifičnosti umožňuje autorovi zobrazovat vlastní koncepci v originálním tvarovém řešení. Ke své tvorbě Plíva vždy přistupuje s pokorou a hlubokou opravdovostí. Zdánlivá lehkost a určitá hravost konkrétních uměleckých realizací je podložena hlubokým soustředěním, důvěrnou znalostí nejen materiálu, ale i osobitostí zvolených technologií, a především také upřímnou snahou o komunikaci s prostředím a divákem. Zásadní a celoživotní autorovou snahou je eliminace nebezpečí stereotypní estetiky, která často zneužívá vlastností skla k laciným výsledkům. I to jsou důvody, proč jsou Plívovy plastiky zastoupeny v mnoha významných institucích po celém světě jako cenný vklad do novodobé výtvarné kultury a proč mají zasloužené místo mezi exponáty mnoha prestižních výstav doma a v zahraničí.

• Denisa Smetanová, Zuzana Kadlecová: TY DRUHÉ

  10. 03. 2023 - 28. 05. 2023

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Denisa Smetanová malířka
  (*1974) Absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci nad Nisou a následně oboru dějin umění a výtvarné pedagogiky na PedF UK Praha (prof. Kornatovský, prof. Hůla). V současné době přednáší na Katedře designu, (KDE FT TUL, Liberec), působí jako pedagog na gymnáziu v Turnově a zabývá se dlouhodobě tvorbou interiérů. Jako interiérová architektka tvoří od roku 2002 a její rozsáhlé portfolio obsahuje realizace veřejných i soukromých interiérů.
  Ve své malířské tvorbě se zajímá o paradox spojený s vlastním vnímáním a prožíváním okolního světa, studuje stíny a světelné reflexy metaforizující realitu zobrazovaného subjektu a často experimentuje s barevným spektrem. Osobitá interpretace námětu, posun měřítka předmětného světa a plná plastická malba je podstatou typického autorčina rukopisu.
  Dalším silným tvůrčím médiem je fotografie, zde jsou v hlavní roli detail, abstraktní forma a ironie všednosti. Záběry vznikají vesměs při dalekých cestách kterých podniká do roka několik a čerpá tak impulsy pro svou rozmanitou imaginativní tvorbu.

   

  Zuzana Kadlecová akademická malířka
  Narozena 15. 10. 1960 v Liberci. Tématické zaměření, vždy vycházející z figury a kroužící kolem figury, se jakýmisi stupňujícími nájezdy dostává pod kůži myšlenky, a ta se v obrazu náhle objeví v básnivé, někdy ironizující proměně. Nejedná se o úzkostlivou snahu o tvar těla či pevnost objemu, ale o spontánní vepsání alternativ. Uvolněný a odvážný malířský projev ve srovnání s malířčinou osobní jemností až křehkostí je imponující. Energické tahy štětce jsou vedeny zjevnou radostí z malování a spontánním a svobodným zpracováním myšlenky. V některých obrazech se objevuje text, a písmo se tak stává kompozičním prvkem, dokreslujícím autorčino sdělení. Figura se dělí, „rozšroubovává se“ na části, dramatizuje se a začíná být blízká našim pocitům o nás v tomto světě.
  – Jiří Dostál, akademický sochař

  Studia: 1975 – 1979 Gymnázium Liberec; 1981 – 1987 VŠUP Praha (Ateliér filmové a televizní grafiky odborného asistenta Miloslava Jágra, Ateliér užité malby prof. Quido Fojtíka).
  Autorka se souběžně s volnou tvorbou věnuje pedagogické činnosti jako vyučující výtvarných disciplín: 1987 – 1989 SUPŠ v Turnově; 1989 – 2004 SUPŠ a VOŠ v Jablonci nad Nisou; 1993 až dosud Katedra designu Fakulty textilní Technické university v Liberci.

• Martin Vencl

  30. 09. 2022 - 05. 01. 2003

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  *1956 v Červené Vodě u Šumperka

  Vystudoval Konzervatoř v Teplicích, obor klavír. Dlouhá léta působíl jako učitel a ředitel v ZUŠ Lomnice nad Popelkou. Již v době studií se intenzivně zabýval malbou.
  Vliv hudby na jeho výtvarný projev je viditelný. Hudba J. S. Bacha, L. van Beethovena, ale především C. Debussyho, M. Ravela a D. Šostakoviče měla a ovlivňuje jeho tvorbu dodnes.
  Umělecké prostředky v hudbě i ve výtvarném prostředí jsou do jisté míry podobné, jde o zachycení atmosféry. O to jde i v obrazech Martina Vencla. Najdeme zde zřetelné prvky tajemna, nadhozené otázky, které nejsou dopovězeny a je na divákovi, aby si svůj příběh dotvořil.
  Názvy nejsou podstatné, slouží jen jako základní orientace, nápověda. Mezi základní prostředky, se kterými malíř ve svých obrazech pracuje, je světlo a stín, barva je druhořadá a jen dotváří atmosféru. Ve svých obrazech navazuje na tvorbu J. Zrzavého, M. Šagala, ale hlavně A. Michalčíka.
  V současné době se pokouší obohatit svou tvorbu o duchovní rozměr. „I umění je cesta vedoucí ke Stvořiteli.“
  Do této chvíle uspořádal okolo 50 výstav po celé České republice, například v Lomnici nad Popelkou, Brně, Frýdku Místku, Olomouci, České Lípě, Mimoni, Liberci, Praze, Chomutově, Šumperku, Ostravě, Luhačovicích, Nové Pace, Železném Brodě, Turnově ap. Vystavoval také v zahraničí – Německo, Rakousko.
  Je členem Unie výtvarných umělců.

• MILOSLAV KLINGER: MŮJ ŽIVOT SE SKLEM

  24. 06. 2022 - 25. 09. 2022

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  *10. 1. 1921 Hrubá Horka, † 5. 7. 1999 Hrubá Horka

  Miloslav Klinger byl citlivým a přemýšlivým umělcem, který se nebál nových experimentů. Prokázal to mnohokrát nejen ve své rozsáhlé práci podnikového návrháře Železnobrodského skla, ale zejména ve své originální autorské tvorbě. Všechny Klingerovy plastiky spojuje svébytný rukopis podmíněný sochařským cítěním a dokonalým zvládnutím specifických vlastností skla. Za nejcharakterističtější rysy Klingerovy tvorby lze považovat především úsporný tvar oproštěný od veškerých vnějších efektů, jednoduše stylizovanou výtvarnou zkratku a maximální využití působivých vlastností křišťálového i barevného skla. Tento zdánlivě nepříliš náročný tvůrčí program vyžadoval přísnou uměleckou sebekázeň a dokonalou znalost řemeslného zpracování skla. Zároveň však nebyl možný bez některých zásadních inovací, ať již v oblasti neobvyklých nástrojů a pomocných hořáků, nebo v oboru technologie v rámci přípravy originálního složení skla s neobvykle vysokým indexem lomu světla. Zcela osobitým způsobem dokončoval Miloslav Klinger v některých případech povrch svých plastik tesáním.

  V letech 1963-1966, kdy byl ředitelem Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě, zavedl do školní výuky podstatnou novinku, a to obor zpracování hutního skla. Jako významný tvůrčí umělec se tehdy účastnil prakticky všech důležitých sklářských výstav v tuzemsku i v zahraničí a jeho díla obohatila sbírky řady muzeí a galerií. Koncem šedesátých let se propojily v životě Miloslava Klingera cesty umění a politiky. Jeho angažovanost v období tzv. Pražského jara měla v následujících „normalizačních“ letech neblahé důsledky. Mohl sice pracovat v profesi podnikového návrháře Železnobrodského skla, ale pro jeho vlastní originální díla zůstaly dveře výstavních síní uzavřeny. Svou první autorskou výstavu měl víceméně ilegálně v roce 1982 na radnici v Železném Brodě při příležitosti svých šedesátých narozenin. Tehdy však již dva roky trpěl příznaky vážné nemoci, a tak ani pozdější uvolnění a změna politického režimu v roce 1989 mu neumožnily plnohodnotný umělecký návrat. O to smutnější je fakt, že se na Klingerovu originální tvorbu z nejrůznějších důvodů v nové době zapomíná. To však z historického pohledu nic neubírá na skutečnosti, že Miloslav Klinger patřil k prvním výtvarníkům na světě, kteří dokázali proměnit sklářské dílo ve skleněnou plastiku a povýšili tak práci se sklem do sféry volného umění.

   

  Oldřich Palata

• Břetislava Plívová-Pospíšilová: OBRAZY

  25. 04. 2022 - 19. 06. 2022

  

  
  

  Břetislava Plívová – Pospíšilová spojila svůj život s regionem Pojizeří, zde žila, pracovala a okolní blízká i vzdálenější místa se stala náměty jejích prací. Přestože se v šedesátých letech účastnila malířských přehlídek mladé malby v pražském Mánesu, umělecko-historické bádání 2. poloviny 20. století ji v podstatě nezaznamenalo. S jejím jménem se setkáváme především v souvislosti se slavnou sestrou, režisérkou příběhů dětských hrdinů, Věrou Plívovou – Šimkovou. Prostor pro vystavování děl ji opět poskytl region, zejména Pojizerská galerie v Semilech, kde proběhla v roce 2015 také její rozsáhlejší retrospektiva, a muzeum v Lomnici nad Popelkou.
  Krajina a atmosféra Pojizeří ovlivnila i malířčinu tvorbu, odráží mnohé z lokálního charakteru jak krajiny, tak i nátury místních lidí. Žila a tvořila v Chuchelně ve stejné době, kdy na sousedním kopci v obci Čikvásky bojoval se svými plátny Jaroslav Klápště, nedaleko na Malé Skále maloval Josef Jíra a v Nedvězí Vladimír Komárek. Autenticitou své tvorby se může směle řadit po jejich bok, byť to jako žena-malířka, neměla ve své době jistě snadné. Ze zmíněného trojlístku malířů měla Plívová asi nejblíže k Jaroslavu Klápště. Pojilo je možná trochu zvláštní podivínství, zatímco Jíra s Komárkem žili obklopeni společností a přáteli, Klápště s Břetislavou Plívovou – Pospíšilovou společenské události, návštěvy, kontakt s veřejností nevyhledávali. Bojovali své bitvy v samotě ateliérů, v plenéru, který jim skýtal pohledy na vrcholky Krkonoš a hluboká údolí řeky Jizery. Jejich neustávající snaha po dosažení dokonalosti, umanutost, posedlost tvorbou, neutuchající vnitřní pnutí, dramatičnost a syrovost je jim společná.
  Plívové tvorbu definuje právě jakási urputnost, vnitřní boj a dynamika. Svérázným způsobem se v jejím díle mísí hledání formy, která redukuje tvar na soubor elementárních objemů, a námětu, intenzívní emoce a bezbřehé lásky k rodnému kraji a člověku. Dílo je fascinující svým osobním nasazením a snahou pochopit do hloubky vnitřní běh věcí, vztahů a stavů člověka, od reálné podstaty projevující se běžným a snadno vnímatelným způsobem až do podoby téměř abstraktní.

   

  Břetislava Plívová-Pospíšilová se narodila 14. srpna 1930 v Lomnici nad Popelkou, po studiích na jičínském gymnáziu, studovala postupně na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě (prof. Ludovít Fulla), Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Vlastimila Rady a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Aloise Fišárka. Rané práce z padesátých let tvoří především realistické studie krajin a portréty. Jsou pojednány energickým malířským rukopisem a poměrně úzkou škálou barev, jimž dominuje hnědo-okrový souzvuk. Zaznívá z nich jakási melancholie, ponurá obyčejnost, každodennost. Tato koloristická prostota je velmi záhy nahrazena intenzívní barevností. Barva se stane integrální součástí a nejvýraznější kvalitou malířčiných děl. Barvy jsou často nanášeny ve vysokých vrstvách, nervózně vedeny, jako by hněteny přímo na plátně. Autorku zajímají především přechodová období, kdy se krajina proměňuje – období prvních sněhů, nebo naopak jarního tání. Zachycuje v nich prchavost, nestálost, jedinečný okamžik mizející skutečnosti. Malba je velkorysá se smyslem pro dramatickou atmosféru a barevnou bohatost místa.
  Vedle krajin se Břetislava Plívová – Pospíšilová celoživotně věnovala i figurální tvorbě, především pak tématu matky s dítětem nebo světu dětí obecně. I tyto práce mají svůj vývoj a vnitřní dynamiku. Počáteční realistické malby, nahradily malby redukovaného abstrahovaného tvarosloví, aby v šedesátých letech vyústily v zajímavé, místy až informelní struktury. Plívová experimentovala s malířskými technikami, používala enkaustiku, sypala a vkládala do obrazů další materiály. Tímto vytvářela strukturální malby, v nichž však nikdy zcela neopustila předmětný svět. Zobrazovaná těla jsou redukována na základní geometrické tvary, působí téměř fantomaticky, jako esence bytí, vztahů jednotlivců i vazeb se světem a kosmem.
  Plívová – Pospíšilová zemřela 28. dubna 2008, zanechala po sobě autentické dílo, expresívní výpověď o svém životě i světě, který ji obklopoval. Světě, který by si snad přála mít lepší, harmoničtější, který se ale nakonec ukázal být poměrně bolestným a dramatickým místem.

   

  Lenka Patková

• Milan Metelák

  28. 01. 2022 - 18. 04. 2022

  

  
  

  Významný sklářský výtvarník, ale také mimořádně nadaný malíř, se narodil v Železném Brodě 17. 8. 1928, jako nejstarší ze čtyř sourozenců, do rodiny prvního ředitele místní sklářské školy Aloise Meteláka.
  V rámci silné rodinné tradice tuto školu také v období 1943–1947 navštěvoval.
  V létech 1947–1952 pokračoval ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Štipla. Souběžně, a to od roku 1948 do roku 1951, navštěvoval též pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy.
  Svůj mimořádný umělecký cit uplatnil především v návrzích pro harrachovský závod Borského skla. Sklárnu v Harrachově znal už od dětství, kontakt s ní neztratil ani během studia. Ve funkci vedoucího výtvarníka závodu zde působil nepřetržitě od r. 1955 a od té doby měl rozhodující vliv na jeho umělecké směřování. Sklárna pracovala prakticky výhradně podle jeho návrhů.
  Pozoruhodné je také Metelákovo malířské dílo, právě kresba a malba ho naplňovala největším životním uspokojením.
  Milan Metelák zemřel v Harrachově 11. 6. 1993.

• Dagmar Loumová – Kouzlo Naší Krajiny

  06. 10. 2021 - 16. 01. 2022

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Dagmar Loumová se narodila 17. června 1947 v Těpeřích.
  Po absolvování SUPŠS v Železném Brodě obor bižuterie začala v roce 1966 pracovat jako vzorkařka ŽBS v nově vzniklém vzorovacím středisku Exkluzivity v Železném Brodě.
  V roce 1972 přešla do Jablonexu v Jablonci nad Nisou do oddělení navrhování z umělých perel, od roku 1975 pracovala ve stejné pozici v detašovaném pracovišti ŽBS v Těpeřích.
  Roku 1982 se stala vedoucí vzorkovny ŽBS Těpeře pro tuzemský trh. Pod jejím vedením byly vytvářeny nové čtvrtletní kolekce bižuterie a obchodní vzorky pro Jablonex.
  V roce 1992 zaměstnáni opustila a stala se samostatnou návrhářkou originální bižuterie.
  V tomto období se začala opět věnovat svým celoživotním zálibám, malování a fotografování.
  Láska k malování a přírodě se stala zdrojem naplnění a radosti jejího života.

  Aktuální výstava je retrospektivou jejich pastelů, akvarelů a digitální malby.

• GLASSMATES II

  11. 06. 2021 - 26. 09. 2021

  

  

  

  
  

  

  
  

  Petr Hora – Jaromír Rybák – Jan Štohanzl

  Sklářská škola v Železném Brodě od svého založení v roce 1920 vypravila do světa stovky nadějných sklářských výtvarníků, z nichž se mnozí dokázali prosadit i v ostré zahraniční konkurenci. Zdejší pedagogové totiž dlouhodobě kladli důraz na kvalitní řemeslnou průpravu, z čehož její nejlepší žáci dokázali vytěžit maximum jak při dalším studiu, tak v praxi. Před půl stoletím – v roce 1971 – zde ukončili studia renomovaní a respektovaní sklářští tvůrci Petr Hora, Jaromír Rybák a Jan Štohanzl. První z nich se stal vedoucím výtvarníkem a ředitelem proslulé sklárny ve Škrdlovicích, druhý absolventem ateliéru skla prof. Libenského na pražské UMPRUM – a poté výtvarníkem ve svobodném povolání –, třetí vedoucím Ateliéru broušení skla Ústředí uměleckých řemesel v Praze. V polovině 80. let pak spolu začali Rybák a Štohanzl úzce spolupracovat, dokonce si zřídili společný ateliér, a volné tvorbě se začal v 90. letech po odchodu ze Škrdlovic systematicky věnovat i Hora.

  České umělecké sklářství nikdy nebylo monotónní a přesně to tři železnobrodští spolužáci dokazují měrou vrchovatou. Spojují je úspěchy, kterých dosáhli u sběratelů na obou stranách Atlantiku, každý z nich se však prosadil jinou estetikou. Petr Hora neúnavně zkoumá optické efekty barevného broušeného skla, Jaromír Rybák uchvacuje až symbolistní imaginací a Jan Štohanzl komponuje vizuálně atraktivní vnitřní struktury „zatavené v čase“. Z jejich děl je na první pohled zřejmé, že vědí, jak mají se sklem zacházet, aby jeho jedinečné opticko-estetické vlastnosti přesně odpovídaly jejich tvůrčímu záměru. A to není vůbec málo. Každý z nich má navíc svůj rozpoznatelný autorský rukopis, což je na trhu s uměním vítanou devizou.

  Sklářské umění je dnes mnohem šířeji rozkročeno, než tomu bylo za studií Petra Hory, Jaromíra Rybáka a Jana Štohanzla. Dovoleno je v podstatě vše, koncept střídá projekt, a sklo jako materiál je často využíváno jen okrajově, nebo proti své přirozenosti.
  Na tom sice není nic špatného, ale toto prostředí připomíná spíše rozbouřené moře, které odrazuje a děsí, než klidnou „vybroušenou“ hladinu lákající k objevování. Možná proto mnozí i dnes tak vysoce oceňují skleněná díla, jež jsou ve všech ohledech solidní, mají v sobě řád či zřetelnou ideu, a dokáži interiéru vdechnout pozitivní energii.
  Protože i taková je jistě role umění – hladit, a nikoliv jen drásat.

   

  PhDr. Petr Nový
  Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

• MARKÉTA URBANOVÁ / obrazy 19–20, ATMOSFÉRY

  11. 12. 2020 - 03. 06. 2021

  

  

  

  
  

  

   

  MUZEUM A GALERIE DETESK, ŽELEZNÝ BROD
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Grafická úprava Jakub Kalousek
  Doba trvání 11. prosince 2020 – 28. února 2021
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

  Narozena 17. 8. 1978 v Turnově,
  žije a tvoří v Praze, působí jako odborný asistent na AVU, ateliér Malířské Přípravky.
  Je členkou mezinárodního hnutí Stuckismu a členem Volného sdružení Mánes.

   

  Markéta Urbanová vystudovala šperk v Turnově a absolvovala ateliér klasických malířských technik Zdeňka Berana na pražské akademii. S malbou zachází s jistotou, profesionalitou a nadhledem starých mistrů. Přestože studium klasických malířských technik bylo koncipováno jako příprava pro restaurátory, stala se Beranova škola skutečným fenoménem, obdivovaným i kritizovaným. Z Beranova ateliéru vyšla řada vynikajících malířů, kteří se na české či dokonce evropské scéně rozhodně neztratili: Karel Balcar, Blanka Valchářová, Jiří Grus, Adolf Lachman, Hynek Martinec. Mezi nejosobitější žáky, jež se dokázali vymanit ze stínu poněkud temné mistrovské školy, patří právě Markéta Urbanová. Od okamžiku, kdy se pro ni stal hyperrealistický způsob práce sázkou na jistotu, hledá stále nové cesty, jak malbu rozvíjet, obohacovat, tvarovat a posouvat.
  Malba je chápaná jako nejstarší médium, nejpůvodnější způsob přenosu myšlenky v umělecké praxi, podobně jako kresba a socha. My diváci si rádi užíváme malbu v její vyprávěcí, spektakulární podobě, nikoliv pouze v expresi a konceptuální formě, jak ji představují progresivní akademické ateliéry.
  Markéta Urbanová si drží maximální svobodu v zacházení s malířskými prostředky, řídí se pouze fenoménem malby, nikdy se nepodřizuje očekávání, tradici ani klišé.

   

  Malířka Markéta Urbanová se netají performativním původem svých námětů.
  Za každým obrazem je příběh, nezřídka inscenovaná vlastní zkušenost, zachycená na fotografii. Ve výsledném obraze je ale vždy mnohem více rozměrů než na předloze. Dobrou paralelou by mohl být Eduard Manet, nejvýraznější představitel realistické malby šedesátých let 19. století v Paříži. Jeho práce bývá nezřídka označována Malbou s velkým M. Přesto jsou jeho témata a motivy velkou hádankou, výpovědi jeho obrazů zůstávají i skrze víc jak století stále záhadné a provokující. Nedají se uspokojivě jednoznačně vyložit, ponechávají si šarm nevysvětlitelnosti, přitahuje nás, jak nám stále cosi uniká.
  Ani skvěle malířsky propracované náměty a témata Markéty Urbanové nejsou prvoplánové. Temnosvitný hyperrealismus počátků, kdy skládala těla jako věnce do kruhu, se brzy proměnil v opačný přístup. Bílý křídový prach na tvářích portrétovaných z bytostí obdařených hmotnými těly vytvářel duchy, postavy mimo tento svět. Většina figurálních témat má jasný původ v osobní performanci, jíž se autorka účastnila, či ji iniciovala. Některé obrazy téměř antropologicky zkoumají lidské chování, namlouvací rituály. Jindy je důvodem pro kompozici těl na obraze neobvyklost pojetí, krása uspořádání.
  Krása je v umění velmi ošemetný pojem, už profesor Beran zacházel s krásnou malbou velmi macešsky a vytvářel skrze ni svoji vizi karcinogenní civilizace. Baudelaire svrhnul krásu z trůnu veršem – Jak zkamenělý sen jsem krásná, smrtelníci! Arthur Rimbaud myšlenku ještě rozvinul slovy: Posadil jsem si Krásu na kolena. A shledal jsem ji hořkou. A urážel jsem ji.
  Po kráse toužíme, protože ji máme spojenu už od antiky, středověké teologie a kantovské estetiky s dobrem a pravdou. Jenže v jednadvacátém století bohužel víme, že za krásu a dobro se jako za máloco v našich životech dá vydávat zlo, ošklivost a lež.
  Z hyperrealistické malby Markéty Urbanové přirozeně vyrůstá symbolická poloha, flagelanti, moroví doktoři, Černé nevěsty a famózní série křížů. Pryč je akademický šerosvit, malba se skví v expresi a projasněných barvách. Černé nevěsty odkazují na španělskou malbu Francisca Goyi a Diega Velázqueze a zároveň na Fibichovu operu Nevěsta messinská, kdy kolem dívky eskaluje antické drama osudu se smrtelnými následky. Některé obrazy této série zpracovávají odvěké téma věku, stárnutí a smrti. Krása se tu mísí s groteskností. Inspirace portréty zralých krásek s mantilami, jakou byla Goyova Vévodkyně z Alby nebo Doña Antonia Zárate vrací do soudobé malby glamour, ale jsou tu také figury ne nepodobné černým malbám z domu hluchého. Jinou linkou jsou enigmatické uhlazené dívčí hlavy s motýlem či můrou namísto rtů.
  V poslední etapě se autorka překvapivě našla v poloze, kterou označuje jako pop. Do práce Markéty Urbanové se pop dostal po sympoziu smaltu. Nezvyklá technika autorku přiměla pracovat v kontrastech, opustit modelaci jemnými valéry. Malířka pro sebe objevila novou kapitolu pro vyjádření figury. Kontrastní červenomodré Siesty navazují na Henry Matisse a jeho hédonistické obrazy odpočívajících žen a odalisek, zvláště atmosférou připomínají slavný Matissův opus Luxus, klid a rozkoš. V nejnovějších obrazech se Markéta Urbanová vrací k malbě vycházející ne ze symbolu, ale ze zážitku, navíc v otevřeně smyslné scéně hodné Courbetova Spánku.
  Malířka je skvělá portrétistka, podobu umí vystihnout doslovně i v náznaku. Předlohou obrazů jsou fotografie, vize skutečnosti je na nich hledaná, tvarovaná, promýšlená, nikoli jedním klikem okopírovaná z reality. Použitím fotografie autorka šetří modely a zároveň hledá ideální okamžik, zastavený čas po nejlepší vyjádření své myšlenky.
  V devadesátých letech byl hyperrealismus vnímán jako názorový spor s dnešním světem civilizace. Dílo Markéty Urbanové dokazuje, že nadčasovost nemusí nijak souviset s novým konzervativismem a obdivem k retrostylům. Její obrazy jsou příběhem hledání hranic a možností malby. Malba je v rukách Markéty Urbanové neuvěřitelně živoucím médiem, které dokáže bez ohledu na svou dlouhou historii vyjádřit dokonalost, vyzývavost, podivnou krásu současného světa.

  Martina Vítková

   

• Miloš Janků: průmyslový_design – 30 let

  11. 09. 2020 - 06. 12. 2020

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  MUZEUM A GALERIE DETESK, ŽELEZNÝ BROD
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Grafická úprava Jakub Kalousek
  Doba trvání 11. září 2020 – 22. listopadu 2020
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

  Miloš Janků,

  syn akademického malíře a sklářského výtvarníka Miloslava Janků.
  Absolvoval jsem Umělecko-průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě v roce 1974, obor Tvarování, malování a leptání skla.
  Můj nejoblíbenější profesor byl akademický sochař Pavel Ježek, třídní profesor velkoryse tolerující moje studentské „úlety“. Od roku 1990 se výhradně věnuji průmyslovému designu skla, trochu také grafickému řešení obalů sklářských výrobků, grafice inzerátů do odborných časopisů, návrhům výstavních expozic.

   

  Návrhy skla se realizovali ve sklárnách Crystalex Nový Bor a Rosice (automatická výroba), Sklo Bohemia Světlá n. S., Sklo Union Heřmanova Huť (poloautomat. výroba), Avir Union Rudolfova Huť Dubí, Lustry Kamenický Šenov, Osvětlovací sklo Janštejn, Jihlavské sklárny Antonínův Důl (automatická, poloautomatická a ruční výroba). Od roku 1996 až do dneška navrhuji pro největší a technologicky nejvyspělejší středoevropské sklárny Rona a. s. Lednické Rovné Slovenská republika (automatická a ruční výroba, dekorované výrobky). V součtu jsou to desítky vícedílných souborů vyráběných na automatech, poloautomatech a ručně a dále stovky dekorů pro různé technologie zušlechťování skla.

  Jako průmyslový designer jsem hodně orientován na produkty pro automatickou výrobu kalíškových souborů, celkem jich bylo realizováno přes 60. Při jejich tvorbě je nutné respektovat technické možnosti výrobních zařízení. Ve snaze o aktuální design musím mít stále na zřeteli hodně aspektů, především funkčnost a vysokou prodejnost výrobků.
  Tak komerčně úspěšné sklenky a další skleněné výrobky jsou v domácnostech, hotelích, restauracích po celém světě. Výrobky jsou prezentovány také na mnoha zahraničních a tuzemských výstavách a veletrzích. Některé sklenky si také „zahrály“ ve filmech a televizních seriálech tuzemských i zahraničních.

  Při realizaci návrhů se neobejdu bez úzké spolupráce s profesionálními výrobními techniky a špičkovými marketingovými a komerčními odborníky, tak děkuji za výbornou spolupráci kolegům J. Novotnému, P. Vágnerovi, V. Letkovi, L. Malému, J. Grazerovi, E. Neradovi, K. Myškovi a dalším, perfektní produktové fotografie skla zhotovili P. Skoupilová a J. Stárek.

  Autor: Poděkování vedení firmy Detesk za úžasnou možnost uspořádat výstavu v roce stého výročí založení Sklářské školy v Železném Brodě.

• JAROMÍR RYBÁK, JAN ŠTOHANZL: GLASSMATES

  11. 06. 2020 - 06. 09. 2020

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  MUZEUM A GALERIE DETESK, ŽELEZNÝ BROD
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Doba trvání 11. Června 2020 ≈ 6. Září 2020
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

   

  Jan Štohanzl se narodil 6. listopadu 1948 v Přibyslavi.

  Studium na havlíčkobrodském gymnáziu nedokončil (1964–66).
  Po roční praxi ve Sklárnách Bohemia Poděbrady, závod Dobronín (1966–67) studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě v oddělení broušeného skla u profesora Ladislava Olivy (1967–71). Dva roky se připravoval na dráhu učitele v oddělení broušeného skla (1971–73), z politických důvodů se jím nestal. Poté byl zaměstnancem Ateliéru broušení skla Ústředí uměleckých řemesel v Praze (1973–89), od roku 1981 jeho vedoucím. Ministerstvem kultury mu byl udělen titul „Mistr umělecké řemeslné práce“ v oboru broušení skla (1977), stal se členem výběrového Svazu českých výtvarných umělců (1988). Od roku 1989 je sklářským výtvarníkem ve svobodném povolání.

  Jan Štohanzl
  Na Tehovách 730, 25164 Mnichovice
  janstohanzl@email.cz | https://stohanzl.estranky.cz

   

  Jaromír Rybák malíř a sklář

  Nekonformní hra s krásou i bizarností, to jsou atributy charakteristické pro sklářskou tvorbu Jaromíra Rybáka (*1952). Již několik desetiletí je stálicí na české i světové scéně ateliérové sklářské tvorby. Autor studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodu a posléze v ateliéru skla profesora Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

   

• Vladislav Mašek a Blanka Habrová: sklo & gobelín

  28. 02. 2020 - 31. 05. 2020

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  MUZEUM A GALERIE DETESK, ŽELEZNÝ BROD
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 27. února 2020
  Doba trvání 28. února – 10. května 2020
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

   

  Vladislav Mašek – Sklo

  Narodil se v Praze roku 1948. V létech 1963–1967 vystudoval na turnovské uměleckoprůmyslové škole obor zlatnictví a stříbrnictví. Po jejím absolvování se dále soukromě vzdělával, zvlášť ho zaujala problematika cizelérství.
  Před sametovou revolucí byl zaměstnán v několika zlatnických firmách, r. 1992 založil firmu vlastní. Zaměřil ji na šperky ve stylu ART DECO, ale také na historizující věci stříbrné nebo bronzové, především se zvířecími motivy.
  Neoddělitelnou součástí kolekce je oblast šperků židovských.

  Kromě autorských prací se Vladislav Mašek od počátku věnuje také kresbě, malbě a plastice.
  Zejména v posledním období se zabývá modelací větších záležitostí z hlíny a ve spolupráci s turnovským sklářem Tomášem Málkem skleněnou tavenou plastikou.
  Samostatně vystavoval několikrát v Praze, dále např. v Novém Městě nad Metují, Kostelci nad Orlicí, Semilech, Turnově nebo Benešově, zastoupen je v řadě galerií nejen v České republice, ale také v Holandsku nebo Německu.

  Precizní zvládnutí řemesla ho přivedlo k pedagogické činnosti, cizelování vyučoval v New Yorku a také ve finském Tampere.
  Žije a tvoří střídavě v Českém ráji a v Praze.

   

  Blanka Habrová – gobelín

  Žije od roku 1951 doslova ukrytá v krásném přírodním koutě českého ráje. Líbezné údolí Jizery v Rakousích po celý život neopustila. Tam stále nachází inspiraci a sytí své nevšední vidění světa.
  Je to trochu záhadná, plachá bytost. Má zvláštní schopnost nás okouzlovat zjevem, vyjadřováním, pílí a tvořivostí, ale i mlčením a úsměvem. Oplývá něžnou krásou, určitou uzavřeností a schopností hlubokého cítění a prožívání. Naštěstí je zručná, pracovitá a vytrvalá a tak vytvořila dlouhou řadu výtvarných děl.

  Nepotřebovala k tomu nikdy žádné výtvarné školy, ani odborné vedení. Vše vyvřelo z její nejhlubší potřeby tvořit. Samostatně si vytvořila svůj styl a osvojila výtvarné techniky. Od kreseb a olejomaleb dospěla až k málo obvyklé technice tkaných gobelínů. Její smysl pro krásu ji v průběhu života přivedl k oděvní tvorbě, úpravě zahrad a bydlení, k fotografování a dokonce i k sochání do kamene.
  Svých výtvorů si ani příliš necenila, rozdávala je, nebo ukládala na půdu. Až odezva obdivovatelů, kteří měli to štěstí a směli do blízkosti plaché umělkyně, ji přesvědčila k občasné výstavě.
  Současná výstava je tedy jedna z mála vzácných příležitostí, kdy nám dá výtvarnice nahlédnout do své tvorby. Můžeme se tu kochat jejími díly, ve kterých své emoce pokorně a zašifrovaně sděluje.
  My, co jsme dostávali darem, nebo nadšeně kupovali její obrazy a gobelíny, víme, že máme doma sběratelské poklady. Ale ještě víc si vážíme možnosti znovu a znovu se nechat okouzlovat barevností, tvary a úžasným citovým nábojem jejích děl.
  Jsou totiž v našem životě věci, na které nám nestačí slova, dají se třeba jen vytkat do gobelínů.

   

• Dalibor Matouš

  29. 11. 2019 - 23. 02. 2020

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  DALIBOR MATOUŠ – OBRAZY – GRAFIKA – OBJEKTY

  MUZEUM A GALERIE DETESK, ŽELEZNÝ BROD
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 28. listopadu 2019
  Doba trvání 29. listopadu 2019 – 23. února 2020
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

  Dalibor Matouš patřil ke generaci, která po skončení války v roce 1945 vstupovala na znovuotevřené vysoké školy. Z války si odnesl zážitky, k nimž se v budoucí tvorbě stále vracel. Po maturitě byl nasazen na nucené práce do Německa, zažil bombardování Stuttgartu. Generace, která přicházela na studia po zlých zkušenostech, se vyznačovala ve vyspělých jedincích lidskou zralostí, kritičností a vztahem k modernímu umění, zvláště ti, kdo se hlásili na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, na níž působili profesoři z předválečné avantgardy. Matouš byl přijat do ateliéru malíře Františka Tichého. Tento profesor, vynikající kreslíř a ilustrátor, byl přitažlivý i svou osobností. Neměl rád surrealismus, ale byl tolerantní a právě v jeho škole se sešli vyznavači surrealismu. Rovněž Matouše zaujala poetika surrealismu a dadaismu. Groteskně monstrózní postavy na jeho obrazech a kresbách z doby studia nazýval „ochechule“. Zároveň ho přitahovali Picasso a Emil Filla, který vedl ateliér pro monumentální malbu a byl od předválečných let jedním z nejpřesvědčenějších stoupenců kubismu. Ačkoliv ve své škole kubismus neučil, působil svou tvorbou, uměleckou individualitou i jako teoretik. Napsal úvahy „O svobodě“ v prostředí koncentračního tábora v Buchenwaldu, jichž si Matouš velmi vážil a rozhodl se přestoupit do jeho ateliéru; nepřestal po celý život následovat a rozvíjet Fillův příklad. V době „socialistického realismu“ byl považován za „formalistu“, podobně jako další zastánci moderního umění.

  Po dvouleté vojenské službě pracoval v redakci deníku Mladá fronta, v roce 1953 se s rodinou přestěhoval z Prahy do severočeského města Turnova, kde žil jeho spolužák a přítel Jaroslav Klápště. Dostal se tak blíže svému rodišti v podhůří Krkonoš. Tato krajina dětství utvářela jeho vztah k přírodě i zásadovou „horáckou“ povahu, vyznačující se opravdovostí a pevným charakterem. Jako malíř se dostal ke své práci po časové odmlce, když opustil zaměstnání.

  Začal podobiznami své rodiny a přátel. Svůj nejvlastnější výtvarný projev našel v zátiší a figurálních kompozicích. V roce 1959 se stal členem skupiny Trasa, kterou utvořili malíři z Fillovy školy, jeho dřívější spolužáci. Využili situace, aby se „Vyhrabali z jam“, v nichž se ocitli „zasypáni“. Vzdor reakcím kritiky rozvinuli program, který byl Matoušovi blízký, a činně se podíleli na obrodném proudu umění 60. Let. Matouš se účastnil jejich výstav i výstav své generace, avšak v roce 1963 z Trasy vystoupil, protože nechtěl sledovat proces abstrakce. Důsledně se věnoval zátiší a maloval velké figurální kompozice, ke kubistickému základu, který neopustil, připojil silnou expresivitu. Ve výjevech násilí vyvolal vzpomínky na zážitky z války i obavy z dalšího možného ohrožení. Ke vzrušeným scénám našel také inspiraci v řecké mytologii. Jeho zátiší působí emocionálně, například zátiší s lidskou nebo zvířecí lebkou, v některých zátiších interpretoval prostředky netradiční malby staré holandské mistry. Ačkoliv byl filozoficky založený a svou tvorbou teoreticky promýšlel, v umění dával přednost fantazii před racionalitou. Velkým námětem jeho obrazů a kreseb ze 70. Let byl sen. Vztah k přírodě dal najevo fantazijními motivy lesů a stromů, oživlých do lidských podob. Kromě obrazů, grafik a kreseb vytvářel tepané kovové reliéfy a asambláže, do nichž zasazoval polodrahokamy, které se nacházejí v okolí Turnova. V pozdním díle se vracel ke grotesknímu figuralismu svých malířských začátků, své obrazy nazýval burleskami, byly to také hry a harlekyniády. Dlouhotrvající nemoc mu bránila ke konci života se věnovat práci soustředěně. I když dílo Dalibora Matouše vznikalo mimo pražské centrum, nebylo provinční. Mělo svůj výrazný charakter, realizovaný v obrazech pevnou formou, v níž se barva projevila jak koloristicky, tak ve své hmotě jako struktura. Byl sdělný, avšak záměrně nelíbivý, své pocity vyjadřoval nikoliv literárně, ale výtvarnými prostředky. Na své poslední výstavě v roce 1992 vystavoval společně se svou rodinou, manželkou a třemi dětmi, kteří se všichni věnovali výtvarnému umění.

• Jiří Tesař

  06. 09. 2019 - 24. 11. 2019

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  Jiří Tesař – Proměny rytého skla

  Rytec skla, sklářský umělec.

  Jedinečné a nenapodobitelné rytiny do skla, které Jiří Tesař tvoří, vychází z jeho bohatých zkušeností získaných během jeho dlouholeté umělecké kariéry. Technika klasického rytí skla je časově velmi náročná, proto je zaměřen více na ateliérovou tvorbu.

  Pro své autorské práce využívá také moderní techniky – fúsing, nebo graal. Ve svých dílech nekopíruje klasické motivy, ale přináší své, zcela nové a neotřelé náměty i zpracování.

  Českou republiku ve svém oboru reprezentuje již od svých 25 let, a to jak na světových výstavách, tak realizací oficiálních královských, prezidentských a církevních darů.

  Za svou vysokou řemeslnou a výtvarnou zdatnost získal také mnoho mezinárodních ocenění.
  Jeho díla můžete najít u sběratelů a muzeí po celém světě.

  Rytí skla patří k nejstarším a nejnáročnějším technikám zdobení skla vůbec. České ryté sklo, vyznačující se výtvarnou i řemeslnou jedinečností, tak lze považovat za významný příspěvek k tisíciletému vývoji světového sklářství.

   

  MUZEUM A GALERIE DETESK, ŽELEZNÝ BROD
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 5. září 2019
  Doba trvání 6. září – 24. listopadu 2019
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

• Jiří Salaba

  24. 05. 2019 - 01. 09. 2019

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  Jiří Salaba – Obrazy

  MUZEUM A GALERIE DETESK, ŽELEZNÝ BROD
  Grafická úprava Jakub Kalousek
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 23. května 2019
  Doba trvání 24. května – 1. září 2019
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

  Akademický malíř Jiří Salaba se narodil v Semilech 31. 3. 1947. V současném českém malířství představuje „koloristický proud“, který za základ uměleckého vyjádření považuje barvu a určitou shodu mezi viděnou skutečností a „obrazem“ této skutečnosti.

  Velmi solidní základy malířského řemesla získal na akademii výtvarných umění u prof. Františka Jiroudka mezi léty 1972 – 1978. Jeho čtyřicetiletá malířská činnost v sobě ukrývá tři navzájem na sebe navazující období, jež časově nelze ostře vymezit. Témata kolotočů, květinových trhů, pohledů z okna do zahradních zákoutí, ptačích klecí, hejna holubů jsou všudypřítomná a často doplňovaná křehkými postavami dívek a žen.
  Pro rozložení tvorby na vývojové fáze je rozhodující barva a celkový kolorit obrazu.

  Proto lze označit první období jako „stříbrné“. Pootevřeným oknem s vlajícími průhlednými „pavučinami“ záclon proniká stříbřitě se lesknoucí světlo a jakoby z mlžného oparu vystupují až étericky jemné postavy dětí hrajících si nejprve s hračkami, nebo později třeba na flétnu. Ve velkých formátech obrazů této éry je ukryta Salabova touha utéct z frustrujícího světa do hřejivého pocitu domova, rodiny. Stříbrné období nenápadně přechází v dlouhou řadu obrazů s obvyklými Salabovými motivy, do druhé, prostřední periody malířského úsilí.
  V obrazech probleskují stříbřitým mlžným oparem velmi razantně jasné, čisté tóny červené, žluté, nebo modré. Na oko se vše jeví v rovnováze a klidu, ale zároveň začínáme tušit, že se jedná o klid před bouří.

  Konečné prolomení „závory“ druhého období dovršuje nezvladatelný proud barevné záplavy vlévající se do třetí fáze tvorby Jiřího Salaby, kterou lze nazvat čistým kolorismem.

   

  Po uplynutí sedmého desetiletí svého života se Jiří Salaba dostává k bodu, kdy fenomén barvy se začíná stávat „živou bytostí“ mající ovšem duchovní povahu. Barevné závoje, kaskády a ohňostroje modrých, zelených a fialových barev vycházející z obrazů, kde jen vzdáleně tušíme pohled do zahradních zákoutí v létě, na podzim i v zimě. Tento barevný účinek je vystupňován v obrazech s motivem květinového trhu, polních květin v obyčejných vázách, kdy z obrazových ploch sálají odstíny červené a žluté.

  Zdá se, že substance barvy významným způsobem ovlivnila i kompozici Salabových obrazů. V předcházejících obdobích neurčitá a nečitelná kompoziční výstavba nyní získává na pádnosti, sevřenosti a tím i účinnosti. Jeho obrazy se blíží v tomto k dokonalosti, neboť samotná kompozice navozuje až sluchové představy. Malíř, pro kterého je tak charakteristická zarputilost, hledačství, zneklidňující nejistota a pochybnosti o sobě samém, se dostal na dosah k „prameni ve svém nitru“, ze kterého je možné čerpat sílu, jež umožňuje skutečným umělcům pěstovat skutečné umění.

  Chladný, abstraktní rozum a mrazivé procesy lidského myšlení jsou na samé hranici dokonalostí, ale z tzv. vědeckého myšlení vychází chlad, tíseň a egoismus. Jiří Salaba má duši romantika který hledá tajemný svět ukrytý za rašící, pučící, kvetoucí a vonící přírodou. Jeho malířské dílo dokáže prohřát a prodchnout člověka tím, co je umělecké, co je krásné.

   

   

  upraveno na základě textu Mgr. Bohumila Skalického

• Libuše Pražáková

  22. 02. 2019 - 19. 05. 2019

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  Libuše Pražáková – Zapomenuté pláně

  MUZEUM A GALERIE DETESK, ŽELEZNÝ BROD
  Kurátor výstavy, text Lenka Patková
  Grafická úprava Jakub Kalousek
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 21. února 2019
  Doba trvání 22. února – 19. května 2019
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

  narozena 1984 v Jilemnici
  malířka a matka dvou krásných synů
  žije a maluje ve svém ateliéru v Semilech

  studovala sochařskou tvorbu na umělecké VOŠ ve Zlíně a malbu na Fakultě umění v Ostravě
  rozvíjí vlastní malířské projekty, pravidelně se účastní malířských přehlídek v místních galeriích, aktivně se zapojuje do kulturního dění (kurátorská činnost), přijímá nové výzvy (plenér v Žitavě)

   

   

  Za každým plátnem hledej příběh

  Charakteristickým znakem práce Libuše Pražákové je vedle poctivé malířské práce, prolínání vysoké míry osobní emocionální angažovanosti a zároveň určité dávky racionality. Udržování této křehké rovnováhy vnáší do jejích děl vibrující napětí, zároveň se jí tím daří vyhnout sentimentalitě, ke které by mohla její malba tíhnout. Témata, kterými se zabývá, zrcadlí její vlastní svět, proměňují se podle aktuální životní situace, odrážejí její vnitřní emocionální rozpoložení. Cyklicky se vrací k tématu krajiny a vztahu matka – dítě. Způsoby, kterými je zpracovává a komentuje se proměňují. Nebojí se experimentovat s různými nekonvenčními, ale i zcela tradičními přístupy k malbě, formátu i konečnému tvaru díla.

   

  Zapomenuté pláně

  Souborem velkoformátových maleb pro železnobrodskou galerii Detesk Libuše Pražáková navazuje na zkušenost z malířského dialogu, který vedla s o generaci starším vizuálním umělcem Svatoplukem Klimešem na téma koně. Společný projekt „Příběh koně“ přinesl do díla mladé malířky nová témata, které aktivně rozvíjí a představuje na výstavě Zapomenuté pláně.

  Velké pláně byly obrovský polosuchý prostor pokrytý zvlněnou travnatou prérií, ležící uprostřed severoamerického subkontinentu. V tomto teritoriu se volně pohybovali indiáni, trapeři, cestovatelé, osadníci, směsice postav, která historicky podněcovala evropskou představivost. Uhrančivě ukazovala, že svoboda je přímo úměrná vztahu člověka a prostoru. Indiáni potulující se na koních, s péřovými čelenkami, pomalovaní záhadnými kresbami se stali synonymem pro volnost a opravdovou svobodu, nezkrotnost a živelnost. Vzorem společenství žijícího v souladu s přírodou, prostorem, vesmírem.

  Malířská díla Libuše Pražákové se k této svobodě vztahují. Obrazy zachycující dlouhé horizontální abstrahované krajinné výseky plání odkazují k volnosti a nespoutanosti. Dynamický rastr, kterým je prostor pláten tvořen, vytváří iluzi pohybu nekonečnou prérií. Statičtějšími protihráči těchto pláten jsou indiánská zátiší – výseky s typickými indiánskými obydlími – týpí – s indiánskými chlapci. V těchto plátnech hraje důležitou roli i prvek dětství, dětské hry, bezstarostnosti, dětské fantazie. Plátna s postavou TGM téma svobody, vnitřní síly, nebo jistého hrdinství a odvahy jít proti proudu za svým snem, dále rozvíjejí a posouvají do další roviny.

• Jiří Urban

  23. 11. 2018 - 17. 02. 2019

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Jiří Urban – obraz a šperk

   

  Koncepce výstavy Jiří Urban
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 22. listopadu 2018
  Doba trvání 23. listopadu – 17. února 2019
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

  Otevřeno denně 9.00 – 17.00 hodin

   

  Jiří Urban se narodil 23. března 1954 v Jilemnici, první dva roky prožil spolu s rodiči v domku svých prarodičů, v krkonošské Tříči. Poté se Urbanovi přestěhovali do Semil a když bylo Jiřímu 13 let nastalo další stěhování, tentokrát do nedalekého Spálova. Spálov se stal jeho domovem až do roku 1976, od té doby žije v Turnově.
  Svůj výtvarný talent rozvíjel od dětství, v semilské Lidové škole umění u malíře Vladimíra Komárka. V turnovském družstvu umělecké výroby GRANÁT se v létech 1969–1973 vyučil zlatníkem a klenotníkem. V roce 1978 ukončil středoškolské vzdělání a v roce 1986 získal
  u prof. Soukupa v Praze titul Mistr uměleckých řemesel.
  Brzy po vyučení byl v rámci družstva Granát umístěn do vývojového oddělení které koncem 80. let vedl.
  V roce 1990 založil se společníky firmu Routa Soliter Granát, v roce 2010 už jako osoba samostatně výdělečně činná GALERII-U.

   

  Zásadní přelom v jeho profesním životě nastal po získání zakázky na zhotovení kopie císařské koruny Svaté říše římské v létech 2008–2009, dnes umístěné v expozici hradu Karlštejna. Byla to výzva která nepřichází vícekrát za život a jeden z důvodů k rozhodnutí opustit firmu kterou kdysi spoluzakládal. Úspěšné zvládnutí tohoto úkolu a jeho medializace přinesly další zakázky podobného rozměru.

   

  Vedle zlatničiny se Jiří Urban zabývá malbou, ta je pro něho skrytou srdeční záležitostí odjakživa. O radu se obracel k místním malířským autoritám, Daliboru Matoušovi a hlavně Zdeňku Rybkovi. Podpory i kritiky se mu dostalo také od dcery Markéty, absolventky pražské akademie a jejích kolegů, zvláště Pavla Holase. Přesto že jeho tvorba malířská mohla být v očích veřejnosti považována spíš za záležitost okrajovější, relaxační, je ve skutečnosti pro jeho vnímání světa důležitější než ostatní disciplíny, v nichž se proslavil.

• Jiří Ryba

  07. 09. 2018 - 18. 11. 2018

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  skleněná plastika
  výběr z tvorby

   

  Koncepce výstavy Jaroslav Bárta
  Pozvánka, plakát, grafické řešení textů Jakub Kalousek
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 6. září 2018
  Doba trvání 7. září – 18. listopadu 2018
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

  Otevřeno denně 9.00 – 17.00 hodin
  Exponáty jsou prodejné

   

  Sklářský výtvarník Jiří Ryba přehlíží výsledky tvůrčí práce, k nimž dospěl sice později než někteří jeho současníci, ale znát to na nich není. Před osmdesáti lety (8. září 1938) se narodil ve Staré Pace, Střední průmyslovou školu sklářskou vystudoval v Železném Brodě v oddělení tavené skleněné plastiky profesora Jana Černého (1953–1957). Začínal v dílně výrobního družstva Severoznak, které vyrábělo upomínkové předměty a odznaky z přetaveného skla podle návrhů
  profesora Černého.

  Začátkem šedesátých let bylo ve sklářské škole zrušeno oddělení tavené plastiky a profesor Černý převzal odpovědnost za bižuterní oddělení a školní poloprovoz. Začaly se v něm vyrábět upomínkové předměty, odznaky a šperky z přetaveného skla. Rybu pozval ke spolupráci. Ve škole trvala do konce šedesátých let, kdy šel profesor Černý do důchodu. Jeho tavené plastiky již byly vyhledávané i v zahraničí a výrobní družstvo Maják vytvořilo předpoklady pro jejich další výrobu. Spolupráce Černého s Rybou pokračovala a časem se změnila v tvůrčí spolupráci, jejíž některé výsledky – tavené plastiky s figurálními motivy (asi sedmdesát), podepisovali společně. Když profesor Černý zemřel (1978), dílna dál vyráběla skleněné předměty a plastiky podle původních návrhů, ale již také podle návrhu Jiřího Ryby.

  V roce 1984 se Ryba jako sklářský výtvarník osamostatnil. Mohl se pochlubit účastí na zahraničních výstavách Skloexportu, samostatnými výstavami v Nové Pace, Lomnici nad Popelkou a v Semilech a zastoupením v několika sbírkách skla. V Lomnici nad Popelkou si vybudoval ateliér s dílnou a elektrickou tavicí pecí. Od Černého se naučil řemeslu i sochařské tvorbě. Dlouholetá spolupráce s ním mu nahradila vysokou školu. Nenapodoboval ho, ale šel svou cestou. V osmdesátých letech rostla obliba tavené skleněné plastiky u výtvarníků i sběratelů skla. Stávala se důležitou technikou pro sklářskou scénu a ateliérovou tvorbu. Jiří Ryba s ní měl velké zkušenosti.

  Další samostatné výstavy měl v Rovensku pod Troskami, Starých Hradech, Mikulově, Praze, Ostravě, Karviné, Znojmě, Rychnově nad Kněžnou, Českém Krumlově ale i v Londýně, Hamburku, Švédsku a ve Spojených státech. Netavil sklo jen pro výstavy, ale především pro lidi, pro jejich radost z motivů, tvarů, barev a optických efektů. Udivuje rozmanitostí zájmů a schopností vyrovnat se s konkrétními úkoly. Nepřehlédnutelný je všem objektům společný sochařský rukopis bez ohledu na to, zda jsou víc užitkové, dekorativní nebo „jen“ umělecké. Všechny mají výtvarné kvality.

  Jiří Ryba vytváří dárkové, upomínkové a dekorativní předměty, šperky a vázičky, o nichž nevíme, jsou-li víc sochami nebo nádobami. Květy do nich dávat můžeme, ale nemusíme. Početnou skupinou v jeho tvorbě jsou předměty se židovskými motivy (Davidova hvězda, Menora, Chanuka). Téměř na vrcholu pomyslné pyramidy jeho tvorby jsou objekty pro Lomnické kulturní léto, Lomnické hudební jaro a další v regionu pořádané kulturní a sportovní akce, plastiky s hudebními nástroji a motivy.
  Pro Rybu je sklo nepochybně nejdůležitějším inspiračním podnětem.
  Vysoce olovnatý kompoziční křišťál, s jehož vlastnostmi se víc než dobře seznámil. Přesto se jím nechává inspirovat i stále překvapovat. Sklo je jako živé a pokud se s ním zachází nepatřičně, protestuje. Má jinými materiály nedosažitelné vlastnosti, barevnost, schopnost využívat světla a chlubit se optikou. Ryba jeho přednosti využívá a ještě je zdůrazňuje citlivým pojednáním povrchu. Barevnost a světelnost skla tím ještě znásobí. Pro jeho tvorbu příznačné je sestavování kompozic z více barevných skel (Variace na Vivaldiho). Jednotlivé díly slepí za studena nebo spojí kovem, který dodá jeho sochám rozměry, kterých by jinak nedosáhl.

  Na vrcholu tvůrčí pyramidy Rybovy tvorby jsou skleněné sochy s různými, nejčastěji přírodními náměty. Pro Jiřího Rybu je příroda důležitá. Žije v ní a s ní, ale nikdy ji nenapodobuje, protože napodobit ji nelze, ale Svítání, Slunce, Svit luny, Den a noc, Čtvero ročních období, Horský potok, Vlnobití, Lavina, Moře a další sochy prozrazují, jak moc jeho tvorbu ovlivňuje.

  Pro Jiřího Rybu je důležitou inspirací také hudba. Klasická, napřiklad Mozartova, ale také současná, moderní i ta, která vychází z lidových tradic, například v interpretaci přítele Jaroslava Krčka a jeho souboru Musica Bohemica. Ryba je jeho obdivovatelem. Když se na jeho sklo pozorně zadíváme, uslyšíme ji. Největší, menši i nejmenší tavené skleněné plastiky Jiřího Ryby nabízejí nevšední zážitek.
  Poděkujme mu za něj autorovi.
  Antonín Langhamer

• Vladimír Veselý

  29. 06. 2018 - 02. 09. 2018

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  obrazy · grafika · smalty

  výběr z díla

   

  Koncepce výstavy Vladimír Veselý
  Pozvánka, plakát, grafické řešení textů Jakub Kalousek
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 28. června 2018
  Doba trvání 29. června – 2. září 2018
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

  Akademický malíř, grafik a pedagog, ale také tvůlrce exlibris, smaltů a objektů Vladimír Veselý se narodil 28. prosince 1931 v Hradci Králové v rodině strojvůdce ČSD. Prožil tam nejen šťastné  dětství, ale rovněž jinošská léta během protektorátu.
  Po úspěšném absolvování Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci nad Nisou (1946–1950, prof. Václav Pokorný) pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1950–1956, prof. Antonín Fišárek a prof. Antonín Strnadel). Po ukončení studia absolvoval ještě v ateliéru prof. Strnadela čestný rok. Jeho absolventskou parcí byl cyklus litografií z cirkusového prostředí a první výstavu měl společně s Jaroslavem Sůrou na Staroměstské radnici v Praze v roce 1956.
  V Praze pracoval jako výtvarný redaktor ve Státním nakladatelství dětské knihy a později byl grafikem týdeníku Stadion. Záhy však odešel do Mělníka, kde se od roku 1965 věnoval pedagogické činnosti na lidové škole umění a na gymnáziu. Tam se mu v Pražské bráně podařilo zřídit Galerii Ve Věži, kde potom kromě jiného vystavovali i významní výtvarníci, kteří v době „normalizace“, zejména v Praze, tuto možnost neměli.
  Po absolvování vysoké školy získal také ateliér ve Veletržní ulici v Praze, ve kterém tvořil až do jara letošního roku. Letní měsíce ale už téměř padesát let tráví na chalupě v podkrkonošském Spálově.
  Tady se také zásadně podílel na záchraně evangelické kaple z roku 1888, která mimo jiné hostí každoroční setkání milovníků umění tzv. „Spálovské babí léto“. V roce 2018 se bude konat už po třiadvacáté.
  Je členem Sdružení pražských malířů (nový název pro Spolek pražských výtvarných umělců) a členem Spolku sběratelů a přátel exlibris (od roku 2000). Byl rovněž členem skupiny Cesty, která v roce 1968 pořádala výstavy vyjadřující protest proti vstupu vojsk Sovětského svazu a dalších zemí do Československa. Byl členem zaniklého Svazu československých výtvarných umělců.
  Základem uměleckého projevu Vladimíra Veselého je malba s věčným tématem ženy v kombinaci s doplňujícími prvky z přírody a architektury, ty snovou atmosféru obrazů pomáhají dotvářet. Jejich baladické ladění ještě podrthuje používání tlumených, zemitých barev. Právě ženy klasických antických tvarů jsou často středobodem jeho obrazů, oslavou krásy ženského těla. Čistě krajinné motivy zpracoval například v cyklu Jaro, Léto, Podzim, Zima , dále v obrazech Malá Skála, Sejkorská kaple, Skála a v mnoha dalších, figurální motivy např. v obrazech Autoportrét, Žena v klobouku, Žena s holubicí. Většina obrazů obsahuje několik vzájemně se doplňujících motivů: postavy žen, výseky krajin či architektury, hodiny a kyvadla pro zdůraznění pomíjivosti; celkové zpracování obrazu přechází do symboliky až surrealizmu. Příkladem mohou být obrazy: Kyvadlo času, Zvěstování, Zvonění, Máchovský motiv, Vinobraní, Babí léto, Žena a zámek, Madona a skála, Svatební motiv.
  Souběžně s malbou se Vladimír Veselý věnuje grafické tvorbě. Zpočátku používal dřevoryt a linoryt. V dílně na Malé Straně v Praze tvořil litografie v bohaté barevné škále a ve svém ateliéru ve Veletržní ulici hlubotiskové tisky v leptu a akvatintě. Jeho litografie působí radostně, škála jejich barev to podtrhuje a motivy jsou spíše realistické než symbolické.
  Milovníky grafiky uchopí za srdce jak dokonalým kreslířským zpracováním, tak vnitřní atmosférou grafických listů. Dávají jasně najevo že v době jejich vzniku prožíval umělec šťastné období svého života. Připomeňme alespoň některé: Zahrada v Praze, Večerní Praha, Ulička na Malé Straně, Schody do Nerudovky, Radnické schody, Schody na Malé Straně. Naopak plně symbolické vyznění nalezneme na litografiích V okně, Stárnutí, Srdce na dlani, Jablko nepadá daleko od stromu, Evino jablko, Čas stromu, Dívka a zvíře a na mnoha dalších. Zajímavé a působivé jsou serigrafie a koláže, např. koláž Dívka s květem (s kubistickým zpracováním). Čárové lepty jsou detailně propracovány a při pečlivém předběžném návrhu kresby působí na vnímavého diváka dokonalým grafickým tiskem s použitím několika barev při tisku. Prvky symbolizmu jsou u nich převažující, jako např. v leptech Žena růže, Zámek, Strom jazzu, Signály, Špatné zpráva.
  Tvorbě exlibris a novoročenek se Vladimír Veselý věnoval od 70. let 20. století. Tvořil je pro své přátele, většinou nesběratele, v dřevorytu, linorytu, leptu a litografii. Vytvořil asi 200 exlibris; jejich soupis neexistuje. Celkem pravidelně se účastnil přehlídek exlibris v Hradci Králové (Žeň českého a slovenského exlibris) a v Chrudimi (Trienále českého ex libris). Motivy exlibris a novoročenek jsou obdobné motivům volné grafické tvorby. Svými grafikami doprovázel bibliofilská vydání básní J. Seiferta, J. Skácela a V. Nezvala. Vladimír Veselý vytváří rovněž sochy a objekty. Zajímavá je jeho účast na mezinárodních sympoziích Frýdlandský umělecký smalt. Uspořádal více než 50 autorských výstav a zúčastnil se více než 80 kolektivních výstav doma i v zahraničí. Obdržel medaili za pedagogickou činnost v oboru výtvarné výchovy, stříbrnou medaili města Mělníka za přínos kultuře a vyznamenání města Semily za záchranu evangelické kaple Spálov. Stálá expozice výtvarného díla Vladimíra Veselého je na zámku ve Vrbičanech. Část jeho tvorby je možné zhlédnout na webových stránkách www.vladimirvesely.cz.

  Jan Langhammer

   

   

• Jan Šimek

  04. 05. 2018 - 24. 06. 2018

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  OBRAZY 1987–2017

  Koncepce výstavy Jan Šimek
  Pozvánka, plakát, grafické řešení textů Jakub Kalousek
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 3. května 2018
  Doba trvání 4. května – 24. června 2018
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

  Narozen 14. 6. 1958 v Turnově.

  Dětství prožil na Malé Skále, v inspirativním prostředí, které je tvořeno jak zdejší nádhernou krajinou, tak i řadou výtvarníků – malířů, sochařů a sklářů.

  Po studiu ve výtvarném oddělení Střední uměleckoprůmyslové sklářské školy v Železném Brodě následovaly pokusy o přijetí na AVU, ale vzhledem k politickému postoji svého otce v r. 1968 neměl šanci.
  Několikaletá intenzivní příprava u výtvarníků zvučných jmen (Jíra, Novotný, Komárek) se však bohatě zúročila.

  Od poloviny 80. let se plně věnuje vlastní tvorbě. Pracuje přitom jako návrhář svítidel v ŽBS a od roku 1994 jako učitel výtvarného oboru na Základní umělecké škole v Železném Brodě.

  První výstavu má v r. 1988 v Železném Brodě. Následuje řada dalších, samostatných i společných.

  Počátkem devadesátých let se účastní zakládání maloskalské galerie na Boučkově statku.

  V roce 1992 se stává členem Unie výtvarných umělců ČR.

  V roce 1996 se na základě výběrového řízení jako jediný z ČR účastní ceny evropského malířství „European price“ v Belgickém Ostende. Tři metrová plátna, kterými výstavu obesílá, jsou však v Belgii ukradeny a nenávratně mizí.

  Galerii DRÁHA zakládá spolu s J. Brokem na Malé Skále v r. 2008, její trvání je bohužel pouze jednoleté.

  V letech 2010–2011 restauruje velké sgrafito Josefa Jíry a malovanou mapu Maloskalsko od Jana Novotného.

  V roce 2011 otevírá malou galerii GG 143 – v garáži u svého ateliéru. Její provoz je sezonní a vždy na jarní vernisáži se zde představují nové práce.

  Jan Šimek maluje v ateliéru na Malé Skále, která je mu spolu s Českým rájem a Podkrkonoším velkou inspirací pro jeho tvorbu.
  Plátna pro své obrazy si napíná a šepsuje výhradně sám – podklady pro malbu si připravuje dle původních receptur.
  Maluje to, co prožívá a jak to cítí.
  Jeho obrazy jsou zastoupeny v soukromých sbírkách u nás i v zahraničí.

   

  Další informace: https://simek-obrazy.webnode.cz

   

• Vlasta Matoušová

  23. 02. 2018 - 29. 04. 2018

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  OBRAZY–SKLO–GRAFIKA

  Koncepce výstavy Vlasta Matoušová
  Pozvánka, plakát, grafické řešení textů Jakub Kalousek
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 22. února 2018
  Doba trvání 23. února–29. dubna 2018
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

  Narozena 16. 7. 1955 v Turnově

  Je ve své tvorbě zaujata entomologickými a botanickými motivy už od doby studia na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě, kterou absolvovala v roce 1974. Hmyz ji okouzlil zajímavými tvary, které vyniknou nejlépe ve značném zvětšení a jejím výtvarném pojetí, zkoumajícím přírodní objekty z více aspektů a pohledů. Svými precizními perokresbami kombinovanými s akvarelem „ze světa hmyzu“ a grafikou zaujala již na své první samostatné výstavě v roce 1976 v Mikrobiologickém ústavu ČSAV v Praze. Fascinuje ji příroda, proměny v životě hmyzu (kuklení, líhnutí), u rostlin klíčení, jarní rozpuk, růst, kvetení, odkvétání i odumírání organismů, přeměna organické hmoty. Její obrazy mají až filozofický podtext, nacházíme v nich připodobnění k lidskému světu. V současnosti se věnuje kromě grafiky více olejomalbě a pastelu s přírodními náměty. Její grafiky byly několikrát oceněny především v zahraničí.
  Kromě volné tvorby je významnou částí její práce i tvorba užitá, také inspirovaná přírodou – vědecká ilustrace. V této oblasti dosáhla významných úspěchů (např. ocenění na Bienále knižního umenia v Martině za ilustrace ryb). Publikace „Stromy a keře“ se dostala k zájemcům v mnoha zemích v cizojazyčných vydáních knihy, ve velkém nákladu. Vlasta Matoušová se také řadí mezi tvůrce poštovních známek.
  Její díla jsou zastoupena ve veřejných a soukromých sbírkách v České republice i v zahraničí. Účastní se mnoha skupinových výstav, uspořádala desítky výstav samostatných. Je členkou Unie výtvarných umělců České republiky a Sdružení českých umělců grafiků Hollar, od roku 1993 působí také pedagogicky.

• Jaroslav Hudský

  15. 12. 2017 - 18. 02. 2018

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  Koncepce výstavy Mgr. Petra Hejralová
  Pozvánka, plakát, grafické řešení textů Jakub Kalousek
  Realizace výstavy DETESK s. r. o.
  Slavnostní zahájení 14. prosince 2017
  Doba trvání 15. prosince 2017 – 18. února 2018
  Pořadatel DETESK s. r. o., Příkrá 401, Železný Brod

   

  Jaroslav Václav Hudský se narodil 10. července 1887 v Železném Brodě, jako nejstarší syn zámečníka Františka Hudského, sběratele historických předmětů a také pozdějšího zakladatele železnobrodského muzea. Po úspěšných studiích na Obchodní akademii v Hradci Králové byl Jaroslav Hudský
  roku 1906 přijat na místo praktikanta v městské spořitelně v rodném
  Železném Brodě a s tímto peněžním ústavem spojil celý svůj profesní život. Později mu byla svěřena funkce pokladníka, od roku 1917 pracoval na pozici účetního a vedoucího úředníka a konečně roku 1922 dosáhl mety nejvyšší – byl jmenován ředitelem. V osobě Jaroslava Hudského měl Železný Brod nejen dobrého ředitele spořitelny, ale především neúnavného a osvíceného podporovatele kulturních, sportovních, spolkových i stavebních aktivit.
  Jaroslav Hudský byl pozoruhodnou a obdivuhodnou osobností. Byl neuvěřitelně aktivním činovníkem a hybatelem kulturního a spolkového života ve městě. Angažoval se v bezpočtu místních spolků – včelařském, divadelním spolku Tyl, Klubu českých turistů, Sokole a mnoha dalších. Byl také zakládajícím členem Muzejního spolku, jehož byl po dlouhá léta pokladníkem. Stál u zrodu Pojizerského průmyslového a vývozního ústavu a také železnobrodské sklářské školy, jejímž byl po nějaký čas učitelem. Zasloužil se o záchranu movitých i nemovitých památek – železnobrodské zvonice,
  Klemencovska a mnoha dalších drobných předmětů, které díky němu nebyly zničeny, ale skončily v muzejních sbírkách.
  Jeho celoživotní láskou a koníčkem bylo malířství. Kdy a kde se v něm probudila láska k malování se už nedozvíme, ale jisté je, že se malířské tvorbě intenzivně věnoval celý svůj život. Byl v centru uměleckého dění v Železném Brodě, které nabylo na intenzitě zejména po příchodu nových výtvarníků do sklářské školy v letech 1920–25. Na podporu rozvoje umění a uměleckého průmyslu založila tato skupina v roce 1925 železnobrodskou pobočku Svazu československého díla, jejímž členem se Jaroslav Hudský také stal. S ostatními kolegy udržoval přátelské kontakty a jeho zásluhou se mnozí z nich podíleli na umělecké výzdobě nové budovy městské spořitelny. Na malířský projev Jaroslava Hudského mělo velký vliv přátelství s o několik let mladším malířem Vlastimilem Radou. Rada, který se sice narodil v Českých Budějovicích a žil převážně v Praze, ale jehož rodinné i rodové kořeny sahaly do Železného Brodu, byl Jaroslavu Hudskému učitelem, rádcem a oddaným přítelem. Sdíleli společnou lásku k přírodě a zdejšímu kraji. Jaroslav Hudský se věnoval především krajinomalbě, a to zejména krajině svého rodiště – Železnobrodska a Českého ráje, ale jsou známa i díla na nichž zachytil scenerie za svých zahraničních cest i z dalších cest po Čechách. Jeho současníci ho mohli vidět se stojanem a paletou, jak zachycuje daleké výhledy i romantická železnobrodská zákoutí a mizející starý Brod. Přestože byl samoukem, jeho díla vykazují malířské kvality a snesou srovnání s jeho souputníky. O čemž svědčí i jeho účast na významných skupinových výstavách výtvarného umění – například v roce 1930 v Železném Brodě na Pojizerské krajinské a průmyslové výstavě a v roce 1938, v Praze na výstavě Český ráj v umění výtvarném.
  Obrazy Jaroslava Hudského ani po tolika letech nezestárly a o jejich kvalitě a oblibě autora vypovídá nejlépe fakt, že i po více než šedesáti letech po odchodu jejich autora, stále zdobí mnohé, a nejen železnobrodské, domácnosti.
  Jaroslav Hudský zemřel po dlouhé nemoci, dne 2. ledna 1956 v semilské nemocnici, ve svých 68 letech. Byl to vždy člověk tichý, nenáročný a nevtíravý, a přes svou záslužnou a všestrannou veřejnou činnost skromný a nenápadný.

• Zuzana Kadlecová

  20. 10. 2017 - 10. 12. 2017

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  Narozena: 15. října 1960 v Liberci.

  Studia

  Po absolvování čtyřletého studia humanitního zaměření na gymnáziu v Liberci autorka prošla studiem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. První tři roky strávené v ateliéru filmové a televizní grafiky u odborného asistenta Miloslava Jágra jen potvrdily, že těžiště jejího zájmu se nachází v oblasti malby. Následoval proto přestup do ateliéru užité malby profesora Quido Fojtíka, kde pod vedením docenta Františka Krčmáře absolvovala v roce 1987.

   

  Pedagogická činnost

  Téhož roku v říjnu začíná působit jako externí vyučující výtvarných disciplin na SUPŠ v Turnově. Po dvou letech přechází na SUPŠ bižuterní do Jablonce nad Nisou, kde působí jako výtvarný pedagog do roku 2004. Souběžně se zmíněnou pedagogickou činností nastupuje v roce 1993 na nově vzniklou katedru textilního a oděvního návrhářství Technické univerzity v Liberci, kde se doposud podílí jako externistka na výuce posluchačů bakalářského studia v oblasti malby a teorie barev.
  Autorka je zastoupena v soukromých sbírkách v ČR i v zahraničí.

   

• Jaroslav Kodejš

  25. 08. 2017 - 15. 10. 2017

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  Jaroslav Kodejš st. patří svou tvorbou k průkopníkům českého autorského šperku a  světově uznávaným klasikům tohoto oboru. První úspěchy zaznamenával již od poloviny 60. let na tuzemských i mezinárodních výstavách a zanedlouho se jeho práce začaly objevovat i ve sbírkách věhlasných českých a zahraničních institucí.
  Kodejšovy šperky jsou svým výrazem a  použitým materiálem naprosto jedinečné. Navazuje v nich na tradiční výrobu skleněné bižuterie a využívá techniky tvarování drobných komponentů ze skleněných tyčinek nad kahanem. Vytváří tak kuličky, tyčinky a lístky, které jsou laděny do pastelových tónů transparentních barev nebo kontrastních kombinací barev sytých. Intuitivně tvarované skleněné komponenty volně zavěšuje na drát nebo stříbrnou geometrickou konstrukci a někdy je do jejího rámce přímo zasazuje.
  Sklo, které vnímá jako plnohodnotný materiál, prostupuje celou jeho tvorbou. Později zaznamenáváme také celostříbrné šperky, které si pohrávají s geometrizovanými plochami a úhly, často doplněnými zlatem. Tvarosloví jeho šperků se pohybuje od organického až po přísně konstruktivní. Jsou částečně intuitivní, částečně programované, čímž přinášejí klid i přitažlivé napětí. Ztělesňují tak osobnost, která osciluje mezi lyričností a jasným řádem. Množství variací odpovídá autorovu neustálému hledačství té nejlepší formy.
  Jaroslav Kodejš st. je ale také výborným malířem a kreslířem. Již od mládí byla v úhlu jeho zájmu především krajina a vztah k ní se odráží také ve špercích.
  Některé detaily nebo také barevné ladění volně pojatých krajinářských kompozic přenáší povrchovou strukturou nebo vrstvením a barvením slinovaného skla i do svých broží. Šperky se tak stávají maloformátovým obrazem, jehož účinek a vnímání se mění nejen podle podkladu, ale také světla, které dokáže odkrýt vnitřní život probarvené a strukturované skloviny. V celé škále tvorby Jaroslava Kodejše st. se snoubí autorova preciznost, skrovnost a entusiasmus, které ji tak činí stále aktuálně nadčasovou.

• Josef Kábrt

  23. 06. 2017 - 20. 08. 2017

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  Narodil se 14. října 1920 v Lomnici nad Popelkou. Pocházel z rodiny místního školníka. Prvního uměleckého vzdělání se mu dostalo v letech 1935 a 1936 na Státní odborné škole keramické v Praze. V roce 1936 byl přijat na Státní uměleckoprůmyslovou školu v Praze do ateliéru profesora Františka Kysely. Po jeho smrti roku 1941 studia ukončil u profesora Jaroslava Bendy. Do konce druhé světové války pracoval ve Studiu kresleného filmu ve Zlíně, v letech 1945 až 1979 v filmovém ateliéru Bratři v triku Jiřího Trnky.
  Nejpodstatnější část výtvarné činnosti věnoval kreslenému filmu. Jako animátor se podílel na vzniku 150 filmů. Od roku 1948, kdy začal pracovat samostatně, pro děti i dospělé jako hlavní tvůrce natočil přes třicet filmů (Manželské etudy, Telegram, Sisyfos, Slavík a růže, Příběhy Odysseovy, Obraz Doriana Graye, Utrpení pana Tenkráta, Jezdci z Apokalypsy, Svatební košile a další). Film Železný klobouk byl oceněn na filmových festivalech v Karlových Varech a Montevideu, Tragédie vodníkova ve švýcarském Locarnu, Divoká planeta v Cannes, Terstu, Teheránu a Kroměříži. Televizní diváci si oblíbili šestadvacetidílný večerníkový seriál O klukovi z plakátu. v letech 1956 až 1958, spolupracoval se slavným francouzským umělcem Jeanem Effelem na celovečerním filmu Stvoření světa.
  Při své práci ve filmu se věnoval také ilustrování knih (Nové pověsti české, Práče, Jak se zajíček chtěl klouzat, Dekameron juristický Václava Laciny aj.). Po odchodu do důchodu žil střídavě v Praze a Lomnici nad Popelkou a věnoval se malbě a grafice. Měl dokonalý cit pro barvy a jejich rozmístění. Zářivými barvami zobrazoval krásné ženy i podivně se šklebící postavy. Silně na něj zapůsobil český symbolismus a secese, poučil se od surrealistů. Jejich umělecký odkaz obohatil vlastní fantazií. Kábrtova perfektní kresba si přímo říkala také o grafické ztvárnění. Zejména si oblíbil lept a litografii. I v grafice hýřil nápady a naplňoval svá díla bohatou symbolikou. Vracel se k námětům svých obrazů a filmů, ale také k motivům, které v něm probouzela četba. Miloval F. Villona, K. J. Erbena, Franze Kafku, Oskara Wilda, Jaroslava Seiferta, oslovovaly jej biblické texty Písně písní a Zjevení Janovo, řecká a indická mytologie.
  Vytvořil 179 knižních značek a mnoho novoročenek. Zpočátku si grafické listy tiskl sám, později zasvětil do uměleckého tisku syna Petra. Ten se potom stal strážcem a popularizátorem otcova uměleckého odkazu.
  Zemřel 7. února 1989 v Hradci Králové. Cena Trienále českého exlibris v Chrudimi mu byla udělena in memoriam.
  Jeho filmařské, malířské a grafické dílo je obdivováno doma i za hranicemi.

• Blanka Brožová

  28. 04. 2017 - 18. 06. 2017

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Muzeum a Galerie Detesk v Železném Brodě na náměstí každou výstavou neseznamuje jen s dalším umělcem žijícím a tvořícím v našem kraji, ale také s dalším pohledem na výtvarnou práci a tvůrčí přístup k ní. Umělci dříve narození zprostředkovávají pohled na nedávnou výtvarnou minulost, na níž se více či méně aktivně podíleli vlastní tvorbou. Již i s časovým odstupem o nich můžeme říci, že se významně nepodíleli jen na výtvarném dění v našem regionu, že někteří regionální hranice překračovali a umělecké dění významně ovlivňovali celostátně (Vladimír Komárek, Jaroslav Klápště, Václav Pokorný, Josef Jíra, Vladimír Otmar).

  Neohlížíme se jen nazpět přesto, že umělci, na které by se časem zapomínalo, si zaslouží být neustále vnímáni a přijímáni jako naši dříve narození současníci.

  Stále častěji obracíme pozornost k tvorbě žijících současníků, a již můžeme slíbit, že se s jejich tvorbou budeme ve výstavním plánu setkávat stále častěji.

  Vystavili jsme šperky Svatopluka Kasalého, sklo předčasně zesnulé Ivany Houserové, obrazy Richarda Náhlovského a výběr z tvorby Evy Vlasákové, od 27. dubna vystavujeme obrazy absolventky Výtvarné školy Václava Hollara (1986-1989), pražské Akademie výtvarných umění (1991-1996) a bruselské Královské Akademii výtvarných umění (1993-1994) Blanky Brožové. Narodila se roku 1971, žije a tvoří v Jablonci nad Nisou. Na pražské Akademii studovala u profesorky Jitky Svobodové. Věnovala se monumentální kresbě. Hodně z toho si přenesla do vlastní tvorby, i když uhel nahradila barvou: nejčastěji pastelem a akvarelem.

  Když vysokou školu absolvovala, krátce vedla výtvarný kroužek na jablonecké katolické škole a čtyři roky arteterapii v rýnovické věznici.

  Mezníků v životě a tvorbě je několik, ale jedním z nejdůležitějších je návštěva Francie před deseti lety a potom poznání odkazu mistrů holandského zátiší. Nenapodobila je, ale v duchu postmoderny na ně navázala. Vytvořila cyklus metrových a větších zátiší – cyklus Ovoce stromů rajských, s maximálně zvětšeným granátovým jablkem, papayou, fíkem-ohněm, liči, mangostou lahodnou, pomerančem, hruškou. Vystavila je a dosáhla zaslouženého úspěchu i ve výtvarných kruzích. Od té doby pracuje na dalších cyklech přírodnímch motivů (Větvičky a kapky, Čajové lístky, Proměny, Přesličky a Vagíny), ale také zvířat i dívek (Košilky, Kouzelné moře). Nevyhýbá se ani potrétům dětí a dospělých na zakázku.

  Poměrně často vystavuje, ale většinou jen malé kolekce obrazů (zatím naposledy v březnu v jabloneckém divadle). Výstava v Galerii Detesku patří k největším.

  Neorientuje se jen na malbu, ale od roku 2006 vede soukromé kurzy kreslení pro dospělé i děti. Děti připravuje k přijímacím zkouškám na střední umělecké školy, nejčastěji do Jablonce nad Nisou a Železného Brodu, ale také na Katedru designu Technické univerzity v Liberci i jinam.

  Výstava Blanky Brožové, nazvaná Barevná chvění, je přístupná do 18. června denně od 9 do 17 hodin.

  Na letní měsíce Muzeum a Galerie Detesk připravuje výstavu obrazů, grafických listů a animovaných filmů Josefa Kábrta.

   

  Antonín Langhamer

• Eva Vlasáková

  24. 02. 2017 - 23. 04. 2017

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  První silný dojem, který divák před pracemi Evy Vlasákové získává, je prudký vířivý pohyb. Člověk je strháván do víru postav, dvojic, mezi nimi se objevují zvířata a tento neustále se pohybující svět si zakládá svoje příběhy. Jejich výraz je ve své podstatě dvojznačný, na jednu stranu je výrazně barevný, pestrý, zářící, pracuje se symboly vyjadřujícími opojení z této slunečné strany existence, na druhé straně někdy z jejích příběhů vyplouvají bytosti s pitvornými rysy, které nejsou jenom groteskní.

   

  1943 10. dubna se narodila v Táboře.
  1957-1962 Studovala na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze.
  1962-1967 Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ve  peciálním ateliéru užité grafiky prof. Františka Muziky. Ve škole poznala budoucího manžela Pavla Ježka, studenta sklářského ateliéru prof. Stanislava Libenského. Následovala ho do Železného Brodu.
  1967 a 1968 Grafičkou časopisu Femina v Helsingborgu.
  1966-1973 Grafičkou časopisu Estetická výchova.
  1970 Navrhla logo, grafickou úpravu katalogu a první plakát se sklářskou tématikou pro sklářskou školu v Železném Brodě.
  1978 V Oblastní galerii v Liberci měla první samostatnou výstavu.
  1981 V Železném Brodě se setkala s americkou galeristkou Karin Webster. Pomohla jí připravit výstavu českých sklářských výtvarníků do Seattlu v následujícím roce.
  1982 V Kalifornii se setkala se s americkým sklářem Marvinem Lipofskym. Když viděl její kresby, umožnil jí některou přenést na sklo.
  1983 Studovala v Pilchuck Glass School v USA u německého skláře Erwina Eische; začala pracovat se sklem.
  1985 Studovala v Pilchuck Glass School v Pilchucku (USA) u Cliforda Rainey; seznámil ji s tavenou skleněnou plastikou. Účast na Glassymposiu ve Frauenau. (Zúčastnila se také roku 1988, 1991 a 1995.)
  1986 V Pilchuck Glass School v Pilchucku byla asistentkou Švédky Ann Wolff.
  1986 Získala cenu za grafiku na výstavě v Barceloně.
  1988 Získala bronzovou medaili na XIII. Bienále v Brně.
  1990 Pavel Ježek jmenován ředitelem sklářské školy v Železném Brodě.
  1991 Účast na Mezinárodním sklářském sympoziu (IGS) v Novém Boru. (Zúčastnila se také roku 1994, 1997 a 2003.)
  1992 Získala cenu v soutěži KristalLnacht ProjeCt ve Filadelfii.
  1993 Výstava a bibliofilie Hommage a‛ Bohuslav Martinů v Městském muzeu v Poličce.
  1993 Designérkou ve sklárně FEDER´s v Mexiku
  1994 Vedla kurz Image, Space and Fantasy
  v Pilchuck Glass School
  1994 Výstava Letní radování, obrazy, kresby tuší a uhlem, přírodní a textilní materiály v Muzeu a galerii v Semilech
  1995 a 1996 Učila vitrografii v Seattlu (USA) a   Toyama City Institute v Toyamě (Japonsko)
  1996 Výstava a bibliofilie TŘI LESY BOHUSLAVA MARTINŮ v Městském muzeu v Poličce.
  1996 a 1997 Účast na sympoziích PAPÍR v Předklášteří u Tišnova.
  1997 Získala cenu v soutěži Grafika roku v Praze.
  1998 Učila na Tokyo Art Glass Institute v Tokiu.
  1999 1. září Pavel Ježek zemřel.
  2000 Vystavovala tavené plastiky, kresby a grafiky v Traver Gallery v Seattlu (USA).
  2002 a 2004 Na stáži v Centrum Arts, Port Townsend (USA).
  2004 Výstava Putování divnou zemí, koláže, obrazy, přírodní materiály, textil, sklo a předměty z depozitáře v Muzeu a galerii v Jičíně.
  2006 a 2008 Navštívila Jižní a Střední Ameriku.
  2007 Účast na mezinárodním sympoziu SMALTART ve Vítkovicích.
  2007 a 2008 Vedla kurzy na Internationale Sommerakademie Bild-Werk ve Frauenau.
  2009 Výstava MEZI VTEŘINOU a VĚČNOSTÍ (s Pavlem Ježkem) v Oblastní galerii v Liberci. Učila ve Vitrocolor v Kostarice, vystavovala v San José a v Salvadoru.
  2014 Účast na výstavě Tavená skleněná plastika II v Železném Brodě.
  2016 Samostatné výstavy V zahradě kouzelníka v Hodoníně a SKLO/HRA a POTĚŠENÍ v Hranicích. Účast na mezinárodní výstavě Femme Fatale v Jablonci n. N.

   

  Od roku 1978 měla více než 100 samostatných výstav v Česku, Slovensku, Polsku, Německu, Rakousku, Dánsku, Švédsku, Belgii, Španělsku, USA, Mexiku, Japonsku, Novém Zélandu. Zúčastnila se cca 350 společných výstav.
  Zastoupena ve veřejných a soukromých sbírkách po celém světě.

• Ludmila Matoušová

  16. 12. 2016 - 19. 02. 2017

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Dílo Ludmily Matoušové představuje „pestrobarevnou kytici“. Poukazuje na radost ze života a jeho krásy. Povznáší nás k duchovním sférám skrze prosté motivy každodenního života. Kytice lučního kvítí jsou důležitým a osobitým námětem v celoživotní výtvarné tvorbě autorky, jejíž život je spjat s prostředím Turnova, jeho okolím a širší krajinou Podkrkonoší. Harmonický vztah malebného, krásného, zdravého, na kulturní památky a historii bohatého životního prostředí, společně s vlastní rodinou, ovlivnil a předurčil hlavní námětovou rovinu její tvorby. Formou a výrazovými prostředky je moderní, výtvarnými technikami rozmanitá, osobitá a bytostně humánní.

   

  1924, 9. října se narodila v Pardubicích.

  Vyrostla v rodině ovlivňované symbolismem. Jeho představitelkou byla teta Ludmila Macešková, pod pseudonymem Jan Kameník vystupující publicistka, ilustrátorka a později esejistka, autorka Mystických deníků, Zápisků v noci aj. básnických skladeb. Otec Vojtěch Schück byl úředníkem v akciové společnosti na výrobu kávovin, matka se starala o rodinu. Jeden otcův bratranec byl malířem, druhý antropologem, sestra Květoslava profesorkou jazyků.

  1939-1942 Studovala na Státní grafické škole v Praze.

  1942-1943 Studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru malby profesora Josefa Nováka.

  Když se hlásila na UMPRUM, uvažovala o sochařském ateliéru profesora Jana Laudy, ale ten měl malý zájem o studentky-sochařky. Zastával názor, že sochařina je práce pro chlapy.

  1943-1945 Byla totálně nasazena v Deutsche Lufthanse v Praze.

  1945-1949 Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Karla Svolinského v ateliéru užité grafiky a ilustrace. Oba se zajímali o přírodu, především o květiny, mistrovsky ovládali akvarel a využívali grafické techniky. Svolinský dával přednost dřevorytu, Matoušová linorytu.

  1949 Provdala se za malíře Dalibora Matouše z ateliéru profesora Emila Filly na VŠUP.

  1953 Matoušovi přesídlili z Prahy do Turnova.

  Dalibor Matouš byl obdivovatelem Picassova a Braquova kubismu, přesvědčeným o jeho trvalé aktuálnosti. Spoluprožívat jeho tvůrčí a myšlenkové pochody, starat se o rodinu a chránit vlastní, vnějšími podněty neovlivněný přístup k tvůrčí práci, nebylo snadné. Matoušová to dokázala! Šla nenápadně, ale vytrvale za svými představami o moderním umění a uskutečňovala je. Nemilovala kompromisy.

  1955-1970 Pravidelně se účastnila členských výstav pobočky SČSVU v Liberci.

  V 50. letech jí na vlastní tvorbu mnoho času nezbývalo. Starala se o rodinu, manžela, syna Štěpána, výtvarně nadané dcery Miladu a Vlastu.

  Spolupracovala se Státním zdravotnickým a Státním pedagogickým nakladatelstvím v Praze a Severočeským nakladatelstvím v Liberci. Ilustrovala např. Tobiáškův Štědrý den od Ignáta Hermanna a Nic kalýho zpod Žalýho od Jaromíra Horáčka, originální grafikou zdobila firemní čestná uznání a diplomy.

  V malbě převládaly – a dodnes převládají, květiny (Kytice v bílé konvici, Kytice ve skleněném džbánu, Kytice s vrbkou, Kytice se vstavačem, Kytice s pcháči, Kytice se suchopýrem a Kytice s hořcem, Kytice s listy jitrocele, Kytice s jestřábníkem, Kytice s třezalkou, Kytice s tužebníkem, Pcháče aj.), přírodní motivy – Klíčení I, II a III, Potok I, II a III, Traviny, Šneci na listech, Ulity a krajiny z Turnovska, Maloskalska a okolí Pasek nad Jizerou.

  Figurální motivy jsou v její tvorbě vzácné (Tanečnice I a II).

  V grafice (linorytech) z 60. až 80. let čerpala náměty z rodinného prostředí, dětských her a mezilidských vztahů (První kroky, Děvče s nůžkami, Dvě ženy s dítětem, Stáří, Šeptání, Matka s dětmi, Spánek v zahradě, Děvče s kočkou, Dva chlapci s ptáčkem, Žena s kyticí, Muž s kosou aj.).

  70. a 80. léta Účastnila se výstav pobočky SČVU v Hradci Králové.

  1983 Po narození prvního vnuka začala vyřezávat betlém. Dopředu si nestanovila rozsah, ani časový horizont dokončení. Nechtěla vytvořit další umělecké dílo. Byla to hra pro potěšení, snad návrat do let, kdy se rozhodovala mezi malířstvím a sochařstvím. Sedm let, vždy v předvánočním období, přidávala další figurky nebo skupinky. Dodnes vytvořila Betlémy čtyři. Na výstavě je ten (zatím) poslední.

  Od 90. let příležitostně vytváří dřevořezby s figurálními motivy (Žena s dítětem, Milada a její múza, Tři generace).

  2000 Začala vytvářet koláže v duchu moderny. Nezapírá v nich ani ohlas kubistické analýzy a syntézy, snad také vzpomínky na manžela Dalibora.

  2015 Nakladatelství Bor v Liberci vydalo Drobečky z pobejtek F. K. Pacholíka s jejími ilustracemi.

  Samostatně vystavovala v Liberci (1966, 1995), Semilech (1970, 1999, 2004), Turnově (1978, 1984, 2010, 2012), Českém Dubu (1981) a Jilemnici (1992).

  Nikdy netoužila po laciné popularitě, nesnažila se soustředit pozornost na sebe a svou tvorbu jinak, než svými akvarely, kolážemi a linoryty. Její tvorba má značný význam pro výtvarné dění v našem regionu.

• Richard Náhlovský

  21. 10. 2016 - 11. 12. 2016

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  Tvorba Richarda Náhlovského se vyznačuje velmi intenzívním pohledem na svět. Jednotlivé pracovní postupy negují další a nutí malíře procítit nekonečnou proměnlivost a taje řemesla. Jeho expresivní výraz si pohrává s barvami a improvizuje existenciální pocity. Není v něm přehnané umělecké sebevědomí, spíš vědomí svědka a pozorovatele života, konfrontovaného s fantazií.

   

  Narodil se 22. května 1957 v Turnově. Od dětství žil v Rovensku pod Troskami.

  Chtěl být malířem, a protože k předpokladům přijetí na vysokou školu uměleckého směru patřilo absolvování střední školy uměleckého směru, přihlásil se na sklářskou školu v Železném Brodě.

  1973-1977 Studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě.

  1977-1981 Třikrát neúspěšně usiloval o přijetí na Akademii. Uspěl až na čtvrtý pokus.

  1981-1987 Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Františka Jiroudka. Získal solidní základy malířského řemesla, využití barev a světla. (Po absolutoriu prožil složitý a obtížný zápas o osobní výtvarný výraz.)

  1991-2007 Pobýval v Mariánských Lázních, ale na tři čtyři měsíce se vracel do Českého ráje. Nové obrazy vystavoval v Rovensku.

  2007 Vrátil se do Českého ráje a zabydlel poblíž Votrubcova lomu – známého naleziště polodrahokamů, na jižním svahu Kozákova.

  Žije tam a maluje dosud.

  Každoročně vystavuje v Rovensku a na dalších místech v Česku i v zahraničí.

   

  Dílo Richarda Náhlovského tvoří několik tematických okruhů.

  Nejpočetnější je volný cyklus krajin z Českého ráje.

  Druhý tvoří Lekníny. (V Pařezové Lhotě je patrně jejich největší živá sbírka ve střední Evropě.)

  Třetí jsou abstraktní kompozice. Inspiraci nachází v povrchových strukturách skalních útvarů, polodrahokamech a moderním uměním.

  Nepopírá ovlivnění dadaismem a surrealismem, díly M. Duchampa, S. Dalího aj. a také expresionismem.

  Čtvrtý obrazový cyklus na třetí volně navazuje.

  Nemaluje pouze náměty, které ho zaujmou, ale také krajiny, portréty a kompozice na zakázku.

• Miloslav Janků

  26. 08. 2016 - 16. 10. 2016

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  
  

  Narodil se před sto lety – 4. dubna 1916 v Úpici.

  1926: Přestěhoval se s rodiči do Semil. (Před tím tři roky bydleli ve Vysokém Mýtě.)

  Vzpomínám, jak mi jeden učitel v Semilech hrozil: „Já z tebe ten romantismus vyženu, ty holomku!“ Nevyhnal, ten byl příliš zakořeněn. To jsem tehdy četl pod lavicí při vyučování Jacka Londona Volání divočiny. Byl jsem tak četbou zaujat, že jsem nezpozoroval, jak učitel tiše přišel a knihu mně zabavil. Vrátil mi ji až před prázdninami. Když mi knihu vracel, podotkl: „A podruhé při vyučování nečti!“ Byl mnohem vlídnější. Asi knihu přečetl a líbila se mu. Tak jsem si proměnu v jeho jednání vysvětloval.

  1931-1934: Studoval na Státní odborné sklářsko-obchodní škole v Železném Brodě v oddělení malby na skle u prof. Zdeňka Juny.

  Rád vzpomínám na ředitele Aloise Meteláka a profesora Zdeňka Junu. To byli nejen odborníci v uměleckém skle, ale také jako učitelé byli svědomití. Profesor Juna znal moje mimoškolní záliby. Byl nejen dobrý výtvarník, ale i hudebník. Byl úplný virtuos ve hře na violoncello. Literaturu znal a uměl ji vykládat právě tak, jako výtvarné umění nebo hudbu.

  1934-1939: Studoval na Státní uměleckoprůmyslové škole v Praze (UMPRUM) ve všeobecné a speciální škole pro kreslení a malbu profesora Františka Kysely. Dějiny umění a estetiku přednášeli profesoři Dr. Jaromír Pečírka, Dr. Vilém Dvořák a Dr. Václav Nebeský.

  Těch pět let v Praze na umprum, to bylo asi nejpěknější období mého života. Byl to veliký rozdíl proti sklářské škole. Učitelé i spolužáci byli v Praze jiní, spravedlivější a přátelštější.

  Profesor František Kysela, to byla osobnost velikého formátu, ale když měl úkoly v chrámu svatého Víta, tak jednou ráno přišel a představil nám asi třicetiletého pána, podle pařížské módy oblečeného. „Tady vám, pánové, představuji asistenta Josefa Nováka. Je to můj žák a společně vás povedeme.“

  Spolužáky M. Janků v ateliéru profesora Kysely byli Václav Bubeníček, Ladislav Kašpar, Josef Kábrt, Václav Plátek, Jiřina Pastrnková, Jozef Soukup, František Pečený, Josef Němec, Zdenek Seydl, Antonín Poustka, Borek Štolovský, Karel Poner, Vincent Hložník, Arnošt Paderlík aj.

  Miloš byl svérázný, francouzsky lehký člověk, řekl bych taneční. Chodil většinou v tmavě modrých šatech s tralaláčkem na tři facky lehce posazeným na čupřinaté hlavě, ve volném sáčku a kalhotách nonšalantně nadrchaných. Měl rád humorné průpovídky. Četl převážně francouzské autory – Flauberta, Maupassanta, Musseta. Miloval práce těchto autorů, protože mu byly blízké naturelem. Také jeho kresba měla francouzský naturel. (Vzpomínka Ladislava J. Kašpara)

  1937: Spolupracoval na provádění leptané stěny a sgrafita profesora Kysely pro čs. pavilón na Mezinárodní výstavě umění a techniky v moderním životě v Paříži.

  1938: Se spolužáky Otou Kubátem a Václavem Plátkem vystavoval v semilském Riegrově mlýně. Měl tam pět olejů s jezdci na koních a několik kreseb.

  Když jsem se byl s profesorem Kyselou při odchodu ze školy rozloučit, tak říkal, že se neloučí, vždyť se jistě často přijedu podívat do Prahy, která je sice v současné době smutná, ale to se všechno změní. Utěšovali jsme jeden druhého, že to nebude dlouho trvat. To ještě chudák nevěděl, že mu manželka a syn zemřou v koncentráku. Pan profesor za necelé dva roky zemřel ve svém školním ateliéru uprostřed práce. Jeho vzácně citlivá duše odešla za jeho nejdražšími, pro které žil.

  1941-1947: V Semilech spoluzaložil spolek výtvarníků Tvorba. Členy byli Miloslav Janků, Karel Harmáček, Jaroslav Korda, Otto Kubát, Božetěch Medek, Josef Němec, Jozef Soukup, Oldřich Vodseďálek aj. Vystavovali v Semilech a Železném Brodě.

  Schůze spolku byly jednak u Hendrychů, jednak v hostinci u Novotných za zámkem, kde se říkalo „Ve Skotsku“. Hostinskému se říkalo Skot, a to vzhledem k jeho opatrnosti. Jinak to byla velmi čistá hospoda, kde bylo dobré pivo a výborná domácí kuchyně. Tam jsme chodili pravidelně každý čtvrtek večer. Někdy jen s Otou Kubátem a Karlem Harmáčkem. V koutku místnosti jsme měli svůj stůl, nad kterým byla zavěšena malířská paleta, kterou tam Karel Harmáček přinesl. Pepík Němec nakreslil celou naši partu, jak sedíme u stolu. Ten obraz visel nad naším stolem společně s malířskou paletou. Bylo to velice milé prostředí a my jsme tam všichni rádi chodili. Vždyť Olda Vodseďálek přicházel až z Vysokého a vyprávěl různé příběhy vysockým dialektem. Našemu spolku říkal zásadně „Trouba“. Společně s Otou Kubátem bavili vždycky celou hospodu.

  Hlavně koncem války to pro nás byla oáza klidu. Tam byla společnost charakterních lidí, kde jsme se nebáli mluvit a zpívat. Těch krásných anekdot bylo snad na sta, ale nikdo nezradil a hospoda bývala často plná hostů. Všichni jsme se znali.

  1939-1951: Byl profesorem-výtvarníkem oddělení malovaného a leptaného skla na sklářské škole v Železném Brodě.

  Dílenským učitelem byl Jaroslav Dědeček.

  K jeho žákům patřili pozdější výtvarníci Miloslav Jágr, František Skřípek, Stanislav Kučera, Karel Marx, Marta Taberyová, Vladimír Komárek, Vladimír Hlubuček, Milan Metelák, Jiří Škopek, Jitka Válová aj.

  1942: Vytvořil do olova vkládané okno pro divadlo v Chrudimi.

  1943: Vytvořil Husopasku, leptané a pískované sklo pro hotel Crystal v Železném Brodě.

  1943: Vytvořil leptané a pískované okno do zimní zahrady vily v Ústí nad Orlicí.

  1946: Vytvořil plakát k jubilejní výstavě sklářské školy v Železném Brodě.

  1949: Vytvořil tři leptaná a pískovaná okna pro Městské divadlo v Kolíně.

  1950: Vytvořil Nanebevstoupení Páně, malované a do olova skládané okno pro kostnici kostela sv. Jakuba v Železném Brodě.

  1950/1951: Vytvořil leptané a pískované schodišťové okno Rok v Podkrkonoší pro školy v Semilech.

  1951: Z politických důvodů musel ze sklářské školy odejít.

  1952-1956: Příležitostně spolupracoval s Výtvarným střediskem průmyslu skla a keramiky v Praze.

  1956: Zaměstnán v Železnobrodském skle. Do roku 1963 navrhoval malované sklo s květinovými a abstraktními dekory. Vedoucím střediska byl Oldřich Polanka. Malované sklo prováděli Alena Valhová, Marta Kmínková, Alena Šulcová Kohoutová, Věra Šulcová a Jaroslav Wagner. Leptané sklo Václav Schovánek. Technologem byl František Jandura.

  1958: Vytvořil schodišťové okno Erbenova Kytice pro Školu K. J. Erbena v Miletíně a leptanou a pískovanou dělící stěnu do závodu ŽBS v Líšném.

  1958: V Semilech měl první samostatnou výstavu. Další výstavy roku 1962, 1964, 1966, 1970, 1980, 1986, 1989. Vystavoval také v Lomnici n. P., Vysokém n. J., Jičíně, Jablonci n. N., Malé Skále, Sobotce aj.

  1963-1976: V Železnobrodském skle navrhoval vinuté, foukané a hutní figurky a plastiky. Některé se vyráběly až do 90. let. Spolupracovníky byli: Miroslav Hlaváč, Josef Pivrnec (vinuté figurky), Josef Bárta, Josef Patřičný, Vítězslav Petr (foukané figurky), Miloslav Matura, Jaroslav Balatka, Josef Kopal, Vladimír Sochor, Jaroslav Šulc, František Zeman aj. (hutní figurky).

  1972: Pro Skloexport vytvořil broušené skleněné bloky s pískovanými motýly, brouky a ptáky.

  1977: Přestěhoval se ze Semil do Železného Brodu.

  1986: Měl samostatnou výstavu v Oblastní galerii v Liberci.

  1991: Pojizerská galerie muzea v Semilech zahájila činnost výstavou jeho obrazů. Další výstavy v Pojizerské galerii (1996, 2006, 2016) byly posmrtné.

  1993: Poprvé samostatně vystavoval v Městské galerii Vlastimila Rady v Železném Brodě. Vystavoval tam také s Jindřichem Tocksteinem.

  Od studentských let se věnoval krajinomalbě. Motivy hledal mezi Semily a Vysokým nad Jizerou, Chuchelnou a Záhořím, na Železnobrodsku, na Malé Skále a v Českém ráji. Maloval také v jižních Čechách, rodném kraji své matky.

  V Semilech jsem hodně maloval hlavně v okolí Příkrého. Tam mě zaujal jeden motiv tak, že jsem ho kreslil a maloval v nejrůznějších náladách. Ráno, v poledne i v podvečer. Za slunečného i deštivého počasí. Ten vrch se jmenuje Skalka a nachází se mezi Příkrým a Škodějovem.

  (…)

  Často jsem chodil malovat na Vzdychánek a Hamštýn. Je to místo, odkud Kozákov vystupuje jako horský masiv, prudce se svažuje k jihu a je v jednom pohledu s Troskami. Vzpomínám, jak nám v semilské škole učitel Václav Pavlík při vlastivědě zdůrazňoval, že Kozákov není jen známé naleziště polodrahokamů, ale že je strážnou horou Českého ráje.

  Zemřel 27. května 1994 v Železném Brodě.

  1964-1994: Vytvořil téměř pět set suchých jehel, leptů, dřevorytů a linorytů (včetně knižních značek a novoročenek). Před tím se grafice věnoval jen příležitostně. Od poloviny 60. let mu suché jehly a lepty tiskl Jaroslav Šulc.

  2006: Muzeum a Pojizerská galerie v Semilech vydalo publikaci Miloslav Janků, Vzpomínky na mládí.

  Výstava Životní malířské dílo 1916-1994, Muzeum a Pojizerská galerie v Semilech.

  2014: Samostatné výstavy k 20. výročí smrti byly v Městské galerii Vlastimila Rady v Železném Brodě a ve Státním okresním archivu v Semilech.

  2016: Výstavu k 100. výročí narození uspořádalo Muzeum a Pojizerská galerie v Semilech a Muzeum a Galerie DETESK v Železném Brodě.

  Sklem je zastoupen ve sbírkách Městského muzea v Železném Brodě, Muzea a Galerie Detesk, Muzea a Pojizerské galerie v Semilech, Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, Severočeského muzea v Liberci, Východočeského muzea v Pardubicích, Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Moravské galerie v Brně aj. Ve svých sbírkách je mají čeští a zahraniční sběratelé skla.

• Klasikové české krajinomalby/The classics of the Czech landscape painting

  01. 07. 2016 - 21. 08. 2016

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Obrazy ze soukromé sbírky
  V Muzeu a Galerii Detesku jsme od září 2014 uspořádali deset výstav. Představili na nich osm malířů, jednoho šperkaře a jednu sklářskou výtvarnici. Narodili se zde, tvořili a žili, nebo se sem alespoň vraceli. A všichni obohatili náš umělecký a kulturní život.

  V této, výstavami již předznamenané orientaci, budeme pokračovat přehlídkami tvorby dalších umělců.

  Výstavou klasiků české krajinomalby z dlouhodobého výstavního programu ustupujeme jen na první pohled. Využili jsme příležitosti a vystavením obrazů českých krajinářů ze soukromé sbírky připomínáme alespoň něco z toho, čím žilo české malířství ve 20. století.

  Soustředili jsme se jen na některé z mnoha představitelů české krajinomalby. Každý jejich obraz si ale říká o naši pozornost.

  Osudy české krajinomalby jsou od začátku 19. století spojeny s pražskou Akademií. Vyučovala se na ní od roku 1806. Zakladatelem krajinářské školy byl Karel Postl. Známější byl až jeho pokračovatel Antonín Mánes. Po něm se budoucích krajinářů ujal Maxmilian Haushofer, k jehož žákům patřili i Adolf Kosárek a zejména Julius Mařák, který se potom stal na krajinu zaměřeným profesorem Akademie. Jeho žáky byli Antonín Slavíček, Otakar Lebeda, Alois Kalvoda, Ota Bubeníček, František Kaván a mnozí další.

  František Kaván se narodil na Jilemnicku a na cestách za českou krajinou se krátce zastavil také na Malé Skále pod Suchými skalami a u Jizery. Maloval zde.

  Po Juliu Mařákovi vodil žáky do české krajiny Rudolf von Ottenfeld. Byl s nimi i na Malé Skále a v Železném Brodě. K jeho žákům patřil také Karel Vik.

  Grafik a malíř Karel Vik pocházel z nedalekých Hořic, ale pochybujeme, že by pro sebe objevil Malou Skálu, Železný Brod, Návarov, Český ráj a Turnov, že by se zde usadil, kdyby sem jako žák s profesorem Ottenfeldem nepřišel a železnobrodským motivem u něj studium nezavršil.

  Dalším profesorem Akademie, který přiváděl žáky do našeho kraje, byl Otakar Nejedlý. Mezi světovými válkami je téměř pravidelně vozil do Francie a Itálie, ale ani na českou krajinu nezapomínal.

  Když po druhé světové válce o možnost cestovat s nimi do ciziny přišel, vozil je alespoň po Čechách; několikrát byl také na Malé Skále, kde s ním maloval Vladimír Hlubuček, jeho manželka Natalie Soukupová, ale také Josef Jíra, i když jeho hlavním pedagogem na Akademii byl Vlastimil Rada.

  Vlastimil Rada se v Železném Brodě nenarodil, ale s otcem Petrem Radou, profesorem a malířem, sem od dětství jezdil. Železnobrodské obrazy a kresby mu zajistily stálé místo v české malbě 20. století. Několik jich máme na výstavě.

  Po Vlastimilu Radovi přišel na pražskou Akademii krajinář a figuralista František Jiroudek, rodák z Podkozákova, ale Vladimíra Otmara, Jiřího Salabu, Richarda Náhlovského a další jeho žáky z našeho kraje nepřipomínáme.

  Krajinu promítali do tvorby také někteří studenti pražské uměleckoprůmyslové školy – z předválečných například Zdeněk Juna a Miloslav Janků, z poválečných Jan Solovjev, Jaroslava Solovjevová, Jaroslav Klápště, Dalibor Matouš, Ludmila Matoušová a další.

  Dvousetletá tradice české krajinomalby na pražské Akademii nabízí mnoho důvodů k zamýšlení se nad ní a nad jejími hlavními, i nad některými neprávem pozapomenutými představiteli.

  Krajinomalba není jedinou oblastí výtvarného zájmu současných českých umělců, dokonce lze říci, že je jejich figurativní i nefigurativní tvorbou odsouvána do pozadí. Přesto jí patří v české výtvarné kultuře nikým a ničím neohrozitelné místo jako přesvědčivému svědectví o našem domově.

• Natalie Hlubučková Soukupová

  29. 04. 2016 - 26. 06. 2016

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Za celoživotní téma si vybrala krajinu. Vychází z tradice české krajinomalby a hlásí se k ní. Jejími předchůdci jsou malíři Josef Mánes, Adolf Kosárek, Julius Mařák, Antonín Chittussi, František Kaván, Antonín Slavíček i Alois Kalvoda, Václav Rabas, Vlastimil Rada, Otakar Nejedlý, Jan Trampota a další. Nenapodobuje je, ale na jejich umělecký odkaz navazuje.

   

  1929 4. října se narodila v Praze.

  1948-1950 Studovala na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u profesorů Cyrila Boudy, Karla Lidického a Martina Salcmana. Od mládí chtěla být malířkou a získat kvalifikaci na naší nejpřednější umělecké škole – Akademii.

  1950-1955 Studovala na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Vlastimila Rady a Otakara Nejedlého. Tyto osobnosti ji na uměleckou dráhu dobře připravili.

  Na Akademii se seznámila s Vladimírem Hlubučkem a provdala se za něj.

   

  Patří ke generaci, jejíž příslušníci začínali v první polovině 50. let, k umělcům, kteří po odchodu ze školy – pokud chtěli tvořivě rozvíjet odkaz meziválečné avantgardy – museli přehodnotit předchozí umělecká východiska. Nepopírala vliv profesora Nejedlého, který u žáků probouzel lásku k rodné zemi i cestami do ciziny, ale nepřijímala ho nekriticky. Podněty hledala také v zahraničí, aby nově viděla život kolem sebe a malbou chválila tuto zem.

   

  Malovala na Šumavě, na Českolipsku, na Slovensku a jako stipendistka na Jihlavsku. S profesorem Nejedlým se zúčastnila zájezdů po vlastech českých. Nejvíce ji zaujal Český ráj, kam směřovala se svým manželem-malířem. Nezaujala ji jen romantika Suchých skal, Vranova, Frýdštejna, Jizery a Kozákova, ale také cesty, stromy a pole na stráních. Malá Skála jí připomíná pohádkovou zemi. Životním tématem je také Praha. Nevyhýbá se ani figurálním motivům.

   

  Důležitým mezníkem byl přelom 50. a 60. let. Poprvé osobitě vyjádřila vztah k rodné Praze. Namalovala „pražské“ obrazy U plynárny v Libni (1965), Za bubenečským nádražím, Podzim na Bubenečské (1965), Kvetoucí hlohy na Bubenečské (1966), V květnu na Dejvické (1966), V zimě na Dejvické (1967) a další.

  Roku 1962 a 1963 měla první samostatné výstavy v Praze.

  Zúčastnila se výstav Zátiší v Galerii mladých (U Řečických) v Praze (1958), Současného českého umění hudbě v Divadle hudby v Praze a Výstavy mladých k Světovému festivalu mládeže a studentstva ve Vídni v Bratislavě (1959), VI. a VII. Pražského salonu v Obecním domě v Praze (1959 a 1960).

  V krajinách dospěla k strukturami zvýrazněné fauvistické barevnosti. Z těchto let jsou obrazy Silnice na Kopanině (1962), U Malé Skály (1966), Silnice od Křížků (1967), U Suchých skal (1967), Bouřlivý den (1967), Podzim pod Kozákovem (1968), Jaro ve starém lomu (1970), Stráně v záři zapadajícího slunce (1972), Úplněk nad lomem (1972), Kozákov z Borku (1974) a další.

   

  Vytvořila první krajiny poznamenané zahraničními cestami. Malovala je na místě, nebo podle velkých kreseb s potřebným časovým odstupem, který jí dovolil myslet víc na výtvarné hodnoty obrazu než na diváckou přitažlivost, doma v ateliéru.

  Důležitý byl pobyt v rybářské Sulině a Tulce na Dunaji (1961). Obrazy jím ovlivněné – Převoz na Dunaji (1965), Rybárna v Tulce (1965), Nábřeží v Tulce (1965), Večer v Sulině (1966), vznikly až v ateliéru.

   

  Zúčastnila se výstav Malíři a sochaři Prahy 6 v Galerii V. Kramáře v Praze a Linie 67 ve Sjezdovém paláci v Praze (1967), Skupiny K 68 v Kolíně (1968), 1. a 2. pražského salonu v Bruselském pavilónu v Praze (1968 a 1969).

  Na další samostatné výstavy si počkala až do poloviny 70. let v

  Galerii V. Kramáře v Praze (1975), v Oblastní galerii v Liberci (1976) a Galerii bří Čapků v Praze (1979).

  Zúčastnila se výstav Mizející krajina a Malíři na cestách v Galerii u Řečických v Praze (1971), Město a lidé v Galerii V. Kramáře (1972), Krajina českého venkova a Výtvarné dílo pro moderní byt v Galerii V. Kramáře a Malíři Pojizeří v rámci Výtvarného léta Maloskalska (1974), Pražské motivy v kresbě v Galerii Hollar v Praze (1977) a Pražské motivy v Galerie J. Frágnera v Praze (1978).

   

  V 70. a 80. letech navštívila Bulharsko, Rumunsko, Jugoslávii i Řecko, Itálii, Francii, Španělsko, Krym a Egypt.

  Nejčastěji pobývala v Jugoslávii. Ještě větší význam pro ni měla cesta do Egypta. Po ní namalovala Pastevce velbloudů (1975), Káhiru (1979), Západ slunce na Nilu (1979), Egypťanku, Ráno na Nilu, Cestu do Údolí králů aj.

  Z Pyrenejského poloostrova je Španělská krajina (1982), Vzpomínka na Gibraltar (1983), Toledo (1984) aj., z Krymu Slunce vychází nad Medvědí horou (1987) a Krymský podvečer (1988).

  Zúčastnila se mezinárodních krajinářských setkání v bulharském Plevenu (1980), Smoljanu (1981), Targovišti (1982) a maďarském Hajdúböszermény (1989).

  V 70. a 80. letech pracovala na pražských motivech – Jaro mezi činžáky (1975), Jaro ve Stromovce (1976), Vánoce v Praze (1976), Jaro u bubenečského nádraží (1977), Pražský hrad v zimě I a II (1983 a 1984), Jaro v Pařížské ulici (1984/6), Zimní večer na Hradčanech (1992) aj. Namalovala také obrazy s Vltavou – Praha od Hanavského pavilonu (1981), Jarní Praha (1983/5), Zimní den z Letenských sadů (1985).

   

  Přibývalo obrazů z maloskalského údolí, s rozkvetlými loukami a Jizerou – V Borku (1982), V korunách kvetoucích třešní (1988), Rozvodněná řeka (1993), Kosatce u Jizery (1993), Rozkvetlé jabloně (1993), Na podzim u řeky (1993), Na počátku léta v Poříčí (1997), Louka plná kopretin (1997) a panoramatických krajin s Kozákovem a Troskami (Od Frýdštejna ke Kozákovu, 1985), vrcholné malířské projevy – Stráně nad Jizerou (1979/83), Krajina u Jestřebí (1981/3), Máchův kraj (1983), Krajina Erbenova mládí (1987), Podzimní den v Českém ráji (1985/8), Kozákov na podzim (1994) a další.

  Samostatně vystavovala v Galeriích DÍLO, podniku ČFVU v Praze (1982, 1984, 1985), Staré radnici ve Dvoře Králové a v Galerii DÍLO, podniku ČFVU v Poděbradech (1986), v Galerii bří Čapků v Praze (1989) a v Galerii Zlatá ulička v Praze (1990).

  Zúčastnila se výstav Výtvarní umělci životu a míru, U hybernů v Praze (1983), Vyznání životu a míru (1985), Obrazy a sochy v Galerii Mánes v Praze (1987), Salon ´88 v PKOJF v Praze (1988), Trienále akvarelu v Muzeu v Lučenci (1989).

  Obesílala výstavy Výtvarného léta Maloskalska.

   

  V 90. letech samostatně vystavovala s V. a K. Hlubučkem ve Starých Hradech u Libáně a v HYPO-BANK CZ v Hradci Králové (1995), s V. Hlubučkem na Boučkově statku na Malé Skále (1996), v Muzeu a Pojizerské galerii v Semilech (1999).

  Od roku 1997 vystavuje s Klubem výtvarníků při františkánském klášteře P. Marie Sněžné v Praze.

  Od začátku 90. let je členkou Jednoty umělců výtvarných (JUV)

  a účastní se jejích výstav: 8 členů JUV, Nová síň, Praha (1992),

  Členské výstavy JUV v Galerii Art Bohemia, Kladno; Starých Hradech u Libáně; Jaroměři; Okresním muzeu a galerii v Jičíně (1994), členských výstav JUV v Soběslavi, Galerii Art Bohemia v Kladně a ve Vlašimi (1995); v Chodovské tvrzi, Bechyni, Galerii Kladno-Sítná (1996), v Muzeu policie v Praze (1997), Sto let JUV v Kongresovém centru v Praze (1998), výstav Obrazy krajinářských inspirací v Galerii Mánes v Praze (1995) a 650 let Univerzity Karlovy v Karolinu v Praze (1998).

  Po roce 1995 se účastnila výstav Malíři Pojizeří v Semilech.

   

  Po roce 2000 samostatně vystavovala v kapli kostela P. Marie Sněžné v Praze (1999, 2000 a 2001), Galerii Melantrichu v Rožďalovicích a kapli sv. Jana Nepomuckého kostela P. M. Sněžné v Praze (2000), Galerii bří Čapků v Praze (2001), Městské galerii Luka v Praze a v nemocnici Na Homolce (2002), Českém muzeu stříbra v Kutné Hoře-Hrádku (2004), Nové síni v Praze a Galerii ČEZ (2004), Galerii Vyšehrad v Praze (2012, 2014).

  Zúčastnila se Pražského salonu v Průmyslovém paláci v Praze (2000), výstav JUV v Nové síni v Praze (2000), v Muzeu české policie a na zámku v Kladně a Nové síni (2001), v Zemědělském muzeu v Praze (2003), s Klubem výtvarníků u P. Marie Sněžné v Praze (2002, 2003) aj.

   

  Žije a tvoří v Praze a v Křížkách u Malé Skály.

• Václav Pokorný

  04. 03. 2016 - 24. 04. 2016

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Životní příběh Václava Pokorného je zcela ojedinělý: jestliže obvyklým modelem osudů českých malířů je rozlet v mládí, pak pád, nebo – častěji – sestup tvořivosti, u Pokorného je to obráceně: mladá, mužná léta si odsloužil jako pan profesor a soustavnou a soustředěnou tvorbu rozjel vlastně až v důchodovém věku. Jak nebezpečný hazard, jemu však – naštěstí – vyšel. (Jaroslav Klápště)

   

  1914 9. ledna se narodil v Plzni.

  Studoval na Státní reálce v Plzni. V primě a kvartě ho učil prof. J. Skupa. Setkal se tam také s Jiřím Trnkou.

  1931-1936 Studoval na Českém vysokém učení technickém, katedře architektury (ČVUT) v Praze.

  Přihlásil se a byl přijat na Akademii výtvarných umění, ale protože profesuru kreslení a deskriptivní geometrie mohl získat jen na ČVUT, přešel tam.

  Studoval u profesorů Oldřicha Blažíčka, Cyrila Boudy, Karla Pokorného, H. Folkmana, F. Petra a J. Sejpky. Studium mu nezajistilo akademický titul, ale umožnilo profesuru. Kreslilo se tam, malovalo, modelovalo a poznávaly grafické techniky, pozornost se věnovala také v minulosti používaným malířským technikám a restaurování.

  Spolužáky byli Josef Liesler, Bohdan Lacina, František Studený, V. A. Šrůtek, Viktor Vorlíček a Václav Zikmund aj.

  Po absolvování ČVUT nastoupil dvouletou vojenskou službu.

  1932, 1934 a 1936 Navštívil Podkarpatskou Rus a maloval tam.

  1938 Učil na reálce v Kroměříži. Po mobilizaci narukoval na Slovensko. Po demobilizaci se vrátil. V lednu 1939 byl propuštěn na základě suplentského zákona.

  Půldruhého roku pracoval na stavbě silnice.

  1940 Zapojil se do uměleckého života v Praze. Ze školy znal Josefa Lieslera, Josefa Podrabského a z Plzně Miru Benešovou, spřátelil se s Lvem Šimákem, Josefem Brožem, Martinem Salcmanem, Rudolfem Semerádem, Zdeňkem Sklenářem, Karlem Černým, Janem Kotíkem, Kamilem Lhotákem, Otou Janečkem a dalšími malíři, s několika spisovateli, herci a hudebními skladateli.

  V první polovině 40. let se zajímal o neopakovatelnou atmosféru městské periférie. Maloval obrazy se sociálním podtextem. Promítal do nich také všudypřítomnou techniku. Měl blízko k malířům, kteří se sdružili ve Skupině 42. Znal se s nimi. Jejich první výstavu neobeslal, účast na další mu znemožnilo totální nasazení.

  1945 Zúčastnil se Pražského povstání. Vzpomínky na ně promítl do několika obrazů.

  Příležitostně spolupracoval s nakladatelstvím Čin a Kmochovým nakladatelstvím.

  1945 V září se stal profesorem Vančurova gymnázia v Praze.

  1946 Na pozvání spolužáka Viktora Vorlíčka a doporučení prof. C. Boudy se přestěhoval do Jablonce n. N. a začal učit na Státní odborné škole pro umělecký průmysl.

  „Odejít z centra uměleckého dění se u nás považuje za uměleckou sebevraždu. Byl to kus idealismu Václava Pokorného. Stranou vývoje a vzájemné konfrontace s pražskými kolegy vytvořil svůj osobitý styl tvorby. Hlavním motivem jeho obrazů se stala žena. Snad by se dalo říct symbol ženy.“ (Vladimír Komárek)

  „Ve škole se neobyčejně rychle vciťoval do řemeslných zákonitostí jednotlivých oborů: pomáhal při ryteckém zpracování medailí, náramků a „cigártašek“, předkresloval ciselérům moderní reliéfy pro ceny festivalů a soutěží, navrhoval osobité šperky, prověřoval si svůj výtvarný rukopis na leptaném a pískovaném skle. Vždycky to byl Pokorný a vždycky to zároveň vyšlo jako perfektní řemeslo.“ (Jan Dvořák)

  Předpokládal, že se za několik let do Prahy vrátí, ale když byly po Únoru 1948 výtvarné spolky zrušeny a nahrazeny Svazem čs. výtvarných umělců s pobočkami v krajských městech, zůstal.

  V Jablonci byli jeho žáky budoucí výtvarníci Karel Beneš, Jan Dvořák, Jiří Hofman, Ladislav a Valerián Karouškové, Bohuslav Knobloch, František Paulů, Zdena Roubalová, Jiří Seifert, Jiří Ščerbakov, Jaroslav Šerých, Jan Šplíchal, Bohuslav Valenta, Libuše Valentová-Kovaříková, Vladimír Sobolevič aj.

  1947 Měl první samostatnou výstavu v Jablonci n. N. (s J. Černým).

  1948 Měl samostatnou výstavu v Plzni.

  Účastnil se přehlídek Sdružení západočeských výtvarníků v Plzni.

  1949-1969 Byl členem pobočky SČSVU v Liberci. Do zrušení se podílel na jejích uměleckých a společenských aktivitách. Patnáct let byl střídavě předsedou pobočky a umělecké komise.

  V 50. letech jeho tvorbu ovlivnila „sorela“. V liberecké organizaci SČSVU postupně sílil vliv průmyslových výtvarníků, zejména sklářů. Jejich úspěchy na zahraničních výstavách vybízely malíře a sochaře k návratu k odkazu meziválečné avantgardy.

  V první polovině 60. let vytvořil cyklus obrazů se sklářskou tematikou, potom sošně pojatých ženských aktů a Menhirů.

  1952-1955 Po zrušení jablonecké školy byl s A. Háskem, J. Khýnem, R. Roubíčkem a L. Havlasem zaměstnán ve Výtvarném středisku pro stavby socialismu při sklářské škole v Železném Brodě. Navrhoval dekorativní panely z tzv. stavební mozaiky a zajímal se o tavenou skleněnou plastiku.

  Učil také na sklářské škole.

  1954 Vrátil se do Jablonce n. N. na obnovenou Střední průmyslovou školu. Setrval na ní do 1961, kdy odešel na dvouletou neplacenou tvůrčí dovolenou.

  1963 Stal se výtvarníkem „na volné noze“.

  Obrazy z druhé poloviny 60. let předznamenaly jeho figurální kompozice, důvěrné, někdy až provokující umělecké výpovědi o životě a tvorbě.

  1970 Členem „normalizačního“ SČVU se nestal a nebyl zván na výstavy severočeských výtvarníků.

  V 70. a 80. letech (i později) maloval kvůli jedinečnosti a názorové osamocenosti nesnadno zařaditelné figurální kompozice. Neměly na první pohled identifikovatelné vzory v minulosti, ani v tvorbě současníků. Nenapodoboval nikoho, protože chtěl být sám sebou. Dařilo se mu to. Nebyl lhostejný ani k odkazu starých mistrů a objevům současníků. Nic ale nepřevzal bez přehodnocení a přizpůsobení svým představám a tvůrčím záměrům.

  Od poloviny 70. let maloval také mistrovské miniatury.

  Od 1985 pravidelně vystavoval s malíři Pojizeří v Semilech.

  Grafiku příležitostně dělal již od studentských let, po roce 1945 usiloval o členství ve SČUG Hollar, od 60. let si přivydělával grafickými listy-diplomy.

  Od 80. let se věnoval volné grafické tvorbě. Ovládal téměř všechny techniky, ale linoryt, rytinu, čárkový lept a lept s akvatintou měl nejraději.

  Knižních značek vytvořil téměř 100, z toho jen za rok 1995 sedmnáct, za rok 2000 osmnáct a za rok 2002 čtrnáct.

  Od 90. let obesílal mezinárodní výstavy knižních značek v Chrudimi. Ke sjezdu SSPE (1995) vydal soubor „10+1 exlibris“. Druhý soubor „10 EXLIBRIS V. P.“ vydali chrudimští sběratelé roku 2000.

  Vytvářel novoročenky a ilustroval bibliofilské tisky.

  Zajímal se o všechno, čím výtvarnou kulturu obohatili předchůdci i současníci, ale vždy se snažil o vlastní, na vnějších vlivech nezávislý výtvarný projev. Zajímavé vnější podněty našel u H. Bosche, Leonarda da Vinci, Arcimbolda, Vermeera van Delfta, Honoré Daumiera, Toulouse-Lautreca, Pablo Picassa aj.

  Příležitostně se věnoval portrétní malbě.

  2001 Namaloval podle malé černobílé reprodukce a monografie repliku ztraceného obrazu Lucase Cranacha do zámecké kaple na Grabštejně.

  2005 19. listopadu zemřel v Jablonci nad Nisou.

   

  Obdařen šťastnou letorou dokázal překonat všechny těžkosti minulých let a nalezl bezpečné útočiště v usilovné práci. Šťasten s paletou v ruce a s barvičkami nalezl ostrov svobody uprostřed sebechmurnější doby. Sobectví, chamtivost, závist, netolerance k druhým, vlastnosti, které tak mocně bují v těžkých letech, neměly místa v jeho duši. Naopak: čím zvláštnější byly poměry, tím velkoryseji, nesobečtěji se choval. (Jaroslav Klápště)

   

  Samostatné výstavy

  Jablonec nad Nisou (1947, 1990, 1994, 1997, 1999, 2004)

  Plzeň (1948, 2001)

  Liberec (1950, 1965, 1978, 1980, 1982, 1984, 1988 a 1989, 1999, 2004)

  Semily (1965, 1977, 1993, 1998, 2001, 2002, 2003)

  Lomnice nad Popelkou (1981, 1998, 2004)

  Železný Brod (1984)

  Staré Hrady u Libáně (1986, 1993, 2004),

  České Budějovice (1988)

  Paříž (1991),

  Sobotka (1992, 1998, 1999)

  Jičín, Hradec Králové (1994, 2001)

  Hrad Svojanov (1995)

  Hlinsko v Čechách, Malá Skála, Slaný (1996)

  Rychnov u Jablonce n. N. (1997)

  Tanvald (1998, 2001, 2004)

  Praha (1999, 2003)

  Sychrov (2000)

  Nasavrky, Vrchlabí, Kuks (2002)

  Neustadt/Weinstrase e. V. (SRN), Slaný, Olomouc (2003)

  Prostějov, Opava (2004).

  1996, 1998 a 2000 se zúčastnil mezinárodního bienále miniatur ve Ville-Marie (Québeck).

• Jiří Rada

  18. 12. 2015 - 28. 02. 2016

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  Krajina Jiřího Rady je zrcadlem člověka a měřítkem naší doby. A to jsou hodnoty, které jej, vedle výtvarných kvalit, řadí k malířům utvářejícím nosný proud české malby, lyricky akcentovaný moderní realismus. (Miroslav Cogan)

   

  1929 8. května se narodil v Železném Brodě. Otec Josef (1902-1938) byl řídícím učitelem, matka Marie (1902-1962) modistkou, bratr Zdeněk (1933) čs. reprezentantem v házené, strýc Vlastimil Rada (1895-1962), malířem a profesorem Akademie výtvarných umění.
  1943-1946 Studoval na Odborné šperkařské škole v Turnově v oddělení rytí drahokamů a skla u prof. Karla Tučka.
  1945/46 Výstava RU4 (Revoluční umění čtyř) s Josefem Jírou, Jiřím Malým a Stanislavem Kučerou ve Sborovém domě na Brodci. Výstavu jim umožnil evangelický farář Petr.
  1946-1950 Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU) v grafické speciálce prof. Vladimíra Pukla. (U prof. Pukla již studoval Jindra Tockstein.)
  1950 Dokončil studia na AVU v Praze.
  1950-1953 tři roky byl na vojně u PTP

   

  „Neměnná ideová východiska tvorby, osobní postoje a samozřejmě obrazy, jimiž v 50. letech debutoval, hovoří o tom, že do samotného života Rada vstoupil v podstatě jako vyzrálá osobnost. Při tematické stálosti – maluje především krajinu, se potom jeho další umělecký vývoj soustředil na směřování k přesnější a výtvarně plnější výpovědi o narůstajících životních zkušenostech. Počáteční expresívní realismus, autentický záznam prožitku z krajiny, brzy ustoupil hlubšímu zájmu o vyjádření základních rysů a dimenzí krajiny jako součásti vesmíru i našeho života.“ (Miroslav Cogan)

   

  1957 Měl první samostatnou výstavu v Galerii mladých (U Řečických) v Praze.
  1958 Byl u vzniku skupiny M57 (Makarská) a zúčastnil se všech jejích výstav. Dalšími členy skupiny byli Josef Jíra, Ladislav Karoušek, Valerián Karoušek, Jaroslav Šerých, Mojmír Preclík, Jiří Novák, Radko Plachta, Vladimír Tesař a Mirek Truksa.

   

  „Hlásíme se k odkazu naší i světové moderny a chceme se tudy dobrat principu českého výtvarného projevu, jehož nejvyšší kvality v historii představuje naše gotika. Moderní umění je pro nás záležitostí slohovou. Nebudeme nalézat nové formy jen proto, aby byly nové, ale po příkladu zakladatelů moderního umění a v logickém navázání na ně, hledat tvar pro vyjádření nového obsahu. Tak, aby barva a tvar, hmota i sen, byly odrazem myšlení dnešních lidí, lidí dvacátého století.“ (Z programu skupiny M57 v katalogu první výstavy.)

   

  1958 Účast na Pražském salonu ´58 a na výstavě mladých výtvarníků v Brně.
  1959 První výstava skupiny M57 (Makarská). V letech 1959 až 1969 se skupina M57 pětkrát představila v Praze (čtyřikrát v Nové síni a jednou v Galerii Václava Špály), čtyřikrát mimo Prahu (v Liberci, Chebu, Mladé Boleslavi a Galerii Cypriána Majerníka Bratislavě) Zúčastnil se mezinárodní výstavy mladých výtvarníků v rámci Mezinárodního festivalu mládeže a studentstva ve Vídni.
  1960 Účast na výstavě Výtvarní umělci Podkrkonoší v Semilech.
  1962 Účast na výstavě Jaro 62 v Galerii Mánes, Praha.
  1963 Účast na Přehlídce současného umění na zámku v Rychnově nad Kněžnou.
  1965 Účast na výstavě výtvarných umělců k 20. výročí osvobození.
  1966 Účast na Jarní výstavě 1966 v Galerii Mánes, Praha.
  1967 Účast na výstavě čs. umění v Sopotech, Polsko.
  1968 Účast na zahajovací výstavě „Týdny v ateliéru“ v Nové síni (s J. Bauchem a L. Jiřincovou).
  1969 Zúčastnil se malířského sympozia v České Lípě.
  1973-1979 Zastoupen na všech výstavách Výtvarní umělci Pojizeří v rámci Výtvarného léta Maloskalska. Podílel se na jejich přípravě.
  1977 Účast na výstavě Akademie výtvarných umění (grafické práce z let studií) v BrněV 60. až 80. letech s Mojmírem Preclíkem restauroval sochy na Liberecku, Jablonecku, Železnobrodsku i jinde.
  1980 Samostatné výstavy v Galerii U Řečických v Praze a v Malé Skále; první společné výstavy se sochařem Mojmírem Preclíkem.Účast na výstavě výtvarných umělců k 35. výročí osvobození.

   

  „Jiří Rada je poněkud zvláštním malířem. Na rozdíl od vehementního vnějšího projevu, jakoby se neustále schovával do svých namalovaných zahrádek, které jsou symbolem jistoty, klidu a tiché všeobjímající krásy, útočištěm. Tedy téma věčné a věčně subjektivizované, u něhož se pouze motivy pozměňují. V Radově tvorbě však nalézáme i jiné tematické okruhy. Zde je to zahrada plná fragmentů kmenů, domů, trav, hořících valéry šedí, zelení a bělob. Připomeňme barevně kultivované formově jisté znakové krajiny, v nichž jednotlivé barevné plochy jsou fasetami, nebo neustále opakovaný pohled z okna ateliéru, konfrontující rozkošatělou Stromovku s kubickými útvary vzdáleného sídliště.“

   

  1983 Účast na výstavě obrazů, soch a grafik In memoriam sochaře Valeriána Karouška v rámci Výtvarného léta Maloskalska.
  1985 Samostatná výstava v Muzeu Českého ráje v Turnově (se sochařem M. Preclíkem)

  Účast na výstavě k 40. výročí osvobození Československa v Praze.

  1986 Samostatná výstava v Okresní galerii v Jičíně (se sochařem M. Preclíkem)Rada byl vynikajícím klavíristou. Klavír měl doma i v ateliéru, kde jednou za týden muzicíroval s přítelem sochařem Preclíkem (hrál na flétnu), hercem Josefem Kemrem (hrál na violoncello) a bratrem Zdeňkem (hrál na housle). Někdy se k nim přidal také houslista P. Messiereur. Začátkem 90. let opustil ateliér na Letné; dům se v restituci vrátil původním majitelům. Nový ateliér nehledal. Přestal malovat.
  1993 Výstava v zámku Doudleby (se sochařem M. Preclíkem a J. Vovsem)
  1996 Účast na výstavě obrazů, kreseb a grafiky Sdružení pražských výtvarných umělců-malířů v Městské galerii ve Vysokém Mýtě.
  1997 Účast na společné výstavě k 40. výročí založení skupiny M57 v Maloskalské galerii v Malé Skále.
  1998 Účast na výstavách k výročí skupiny M57 v Obecní galerii Beseda na Malostranském náměstí v Praze 1 a v Galerii města Trutnova.
  2011 30. září zemřel v Praze. Pohřben v Železném Brodě.
  2015 Posmrtná výstava v Muzeu a Galerii Detesk v Železném Brodě.

• Jaroslav Klápště

  23. 10. 2015 - 13. 12. 2015

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  Má-li člověk přidat k obrovské hoře už namalovaných obrazů byť jen jeden navíc, může se mu to podařit jen tvrdošíjnou cestou osobního poznání.

   

  1923 7. srpna se narodil v Záhoří u Železného Brodu. S rodiči žil na východním Slovensku, kde otec, železniční inženýr, stavěl tratě a mosty.

  Když jsem měl jít do školy, poslali mě k matčiným rodičům do vesnice neuvěřitelně zapadlé a kouzelné, která se mi navždy stala tím pravým domovem. Tu jsem, po předchozím úplném osamění, našel první kamarády, chodil do kuriózní školy – jednotřídky a znal se s každým z celé, ostatně velmi malé vsi. A čím dál mě později život odnesl, tím mi tahle vesnice ojedinělého jména Čikvásky byla bližší.

  1942 Po maturitě na reálném gymnáziu v Turnově byl totálně nasazen na železnici. Vystřídal několik profesí. Začal malovat, ale hlavně kreslit, kde a co se dalo. Setkal se s později známým spisovatelem Bohumilem Hrabalem.

  Potkal jsem se tam s člověkem, který mi velice fandil. Šel tak daleko, že si jednoho dne dokonce koupil ode mne obrázek. Nedovolil, abych mu ho dal. Netřeba rozvádět, jak mne pozdvihl.

  1945-1950 Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Do roku 1948 byl v ateliéru prof. Františka Tichého.

  Jako člověk z venkova jsem netušil, do čeho lezu. Tichý byl v tu dobu nesmírně populární, a tak žadatelů do jeho ateliéru bylo doslova mračno. Navíc absolventů středních uměleckých škol. Proti vší logice jsem byl přijat, ačkoliv jsem po chvíli pochopil, jak jsem proti ostatním nešikovný. Dny před zahájením školy jsem žil v horečce nedočkavosti. Na vrcholu štěstí jsem vstupoval tenkrát – poprvé v životě – do školy, abych byl do týdne zase nejnešťastnějším.

  Spolužáky-přáteli byli Dalibor Matouš, Mikuláš Medek, Stanislav Podhrázský a Zbyněk Sekal.

  1948-1950 studoval u prof. Emila Filly.

  Štěstím byl styk s osobou profesora, až neuvěřitelně vzdělaným mužem, prodchnutým potřebou předat co nejvíce generacím dalším. Prožíval závěr života, a byl si toho plně vědom. Týdně jeden den věnoval teoretickým rozborům. Měl zvláštní cit pro specifický charakter české malby, pro její civilní, prostou podobu. A byl zároveň prodchnut ctižádostí stále srovnávat naši tvorbu se špičkami světovými, neboť si byl až příliš dobře vědom naší evropské sounáležitosti. Nikdy jsem nepoznal člověka, který by byl tak „doma´ve vší světové výtvarné kultuře.

  V ateliéru prof. Emila Filly VŠUP absolvoval.

   

  Padesátá léta

  1952 Po dvouleté základní vojenské službě se usadil v Turnově. Druhým domovem byly Čikvásky, nepatrná vesnička na Semilsku. Zůstala nevyčerpatelným zdrojem tvůrčích podnětů až do smrti.

  Léta jsem venkovskou izolací trpěl, ale zároveň se začal docela jinak rozhlížet kolem sebe. A objevil pro sebe nové téma: krajinu. Předně krajinu určitého typu: horské panoráma plné do nekonečna se měnících plastických tvarů. A drůzy venkovské architektury, pevně tvarově vymezené.

  Vystřídal také několik ateliérů v Praze, kde kulturní život průběžně sledoval, ale nepodílel se na něm.

  Vědomí sounáležitosti s českou výtvarnou kulturou mu nebránilo v objevování umění přírodních národů, v hlášení se k odkazu osobností světové kultury právě tak, jako v domýšlení následků devastace společnosti a zániku města se staletou tradicí, s níž se setkal v severních Čechách.

  Začal se soustavněji věnovat grafice. Jeho velkým vzorem byl František Tichý.

  V padesátých letech se nepodrobil diktátu socialistického realismu, v letech šedesátých se zase nepřizpůsobil nátlaku vyznavačů abstrakce, takže jednou byl pro některé nepřijatelně moderní, podruhé zase příliš konzervativní. Nekompromisně šel za svým přesvědčením a uměleckým cílem.

  1957 S Daliborem Matoušem samostatně vystavoval v Jilemnici.

   

  Šedesátá léta

  V náporu abstrakce jsem cítil stupňovanou potřebu malby „tematické“, nebo, lépe řečeno, obsahové. Takové, co není jen dekorací stěn, doplňkem architektury, ale výpovědí a kouskem světa, o obydlí, o volné přírodě v mraveništi lidí.

  1964 Realizoval první dílo v architektuře.

  1965 Navštívil Nizozemsko.

  1966 Vystavoval v Galerii V. Špály. Byla to jeho první samostatná výstava v Praze. (Podruhé v Praze samostatně vystavoval roku 1970.)

  Navštívil Paříž a Bretaň.

  Když jsem se konečně dostal poprvé do Paříže, podlehl jsem, ostatně jako snad každý malíř, bezmeznému okouzlení z neopakovatelné a inspirující atmosféry tohoto města. Vzápětí mě posedla neodbytná touha zachytit jen tak pro sebe alespoň útržky, drobné otisky pocitů, které jsem tak intenzivně žil.

  1967-1973 Pracoval na trojdílné kované mříži pro restauraci na Ještědu.

   

  Sedmdesátá léta

  Se zrušením SČSVU zanikla i pobočka v Liberci.

  Členem nového SČVU se nestal.

  Po počátečním otřesu jsem ještě intenzivněji pracoval. To byl pro mne jediný lék. A zase pomohly Čikvásky. Tam jsem byl najednou „nade vším“. Ještě pozorněji jsem sledoval ten „malý svět“ kolem sebe. Začal malovat interiéry chalup a zátiší tak, jak se občas náhodně složily v zabydlené chalupě. A objevil jsem si předně jeden motiv: pohozené části oděvu co nejobyčejnějšího. To mě moc vzrušovalo.

  1975 Přišel do Mostu, těžbě uhlí obětovaného města se slavnou historií. Přivedl ho tam syn Jan, který vedl záchranný archeologický výzkum.

  Zažil jsem hluboký otřes. Nedokázal jsem lhostejně přihlížet rozpadu prastarého města. Posedla mne touha vyrvat času obraz, nebo alespoň útržky obrazu tohoto dění. Maloval jsem obraz za obrazem a skládal je do zrušeného kostela ve středu města. Jednoho dne jsem obrátil všechny věci, srovnal je do řady a podivil se: postupně se totiž, aniž jsem si toho byl vědom, měnila tvář obrazů; ubývalo architektury a pozvolna přibývalo figur.

  1978 Obrazy chtěl vystavit v Mostě, ale nebylo mu to dovoleno. Vystavil je na zámku v Duchcově.

   

  Osmdesátá léta

  1982 Získal odměnu v celostátní výtvarné soutěži k 50. výročí Velké mostecké stávky.

  Ilustroval bibliofilská vydání básní F. Halase, J. Seiferta, V. Holana, J. Hory, G. Trakla.

  1988 V listopadu jeho život tragicky poznamenala nehoda na turnovském nádraží. Z nemocnice se vrátil až po osmi měsících. Ze všech sil překonával handicap. Navázal na tvorbu z osmdesátých let, když se víc než před tím zdržoval na Čikváskách. Nevrátil se tam jen malovat, ale také nově po svém žít. Měl tam na dosah krajinu s neopakovatelnou atmosférou, předměty na zátiší, čas a klid na podobizny, intimní ženské akty, ale také na velké kompozice a grafické listy.

   

  Devadesátá léta

  Pokračoval v ilustrování básní L. Kundery, E. A. Poe, P. Bezruče, F. Halase aj.

  Namaloval figurální kompozice Důvěrná společnost, Karlínský dvůr, Karlínská výpadovka, Výpadovka, Rakouský deník, Butik Sandy, Semilské náměstí, Pařížská ulice, Městské zátiší aj., krajiny a vesnická zátiší. V nich byl výjimečný. Do nich promítal svůj svět střízlivými a přesvědčivými výtvarnými prostředky. Na zátiších nebyl ani jeden tah štětcem, jediná zbytečná barevná skvrna navíc. K namalování Pocty Karlu Purkyňovi, Zátiší s modrým hrncem, Červené přikrývky, Svršků, U postele, Čikvaského zátiší, Zátiší s ošatkou, Židle osamělcovy, Interiéru, Dveří, Kamen, Lůžka aj. bylo třeba ztotožnění se s prostředím, hodně moudrosti a odvahy.

  Za své obrazy a suché jehly byl obdivován i zatracován.

  Lidem, sledujícím moji práci, obvykle něco vadí: jedni radí nechat malby a dělat jen grafiku, jiní nechat grafiku a dělat jen malbu, další zátiší a krajiny opustit, opět jiní všechno tohle zahodit a dělat figurální obrazy. A zas jiní nad figurálními obrazy krčí rameny. Někteří mi dokonce radí, abych nemaloval, ani nedělal grafiku … Co zbývá mně? Ač naprosto sám nejistý, hledám těžce to, co právě považuji za krůček vpřed.

  1999 23. září zemřel v pražské nemocnici.

• Ivana Houserová

  28. 08. 2015 - 18. 10. 2015

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  1957 25. června se narodila v Jablonci nad Nisou.

  Žila a tvořila v Jistebsku-Krásné pod Černou studnicí, nedaleko od domu léčitele-lidumila Johanna Josefa Kittla, šumburského doktora Fausta, pozdně barokního kostela sv. Josefa, barokní fary se sousoším Nejsvětější Trojice a studánky s léčivou vodou, v místech poznamenaných historií, pověstmi a nad vším se vznášejícím géniem loci.

  1972–1976 Studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě v oddělení rytí skla u Miroslava Plátka.

  1976–1982 Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ve speciálním sklářském ateliéru prof. Stanislava Libenského.

  Spolužáky byli skláři František Janák, Vladimíra Klumparová, Markéta Šílená, Jaroslava Švarcová, Věra Vejsová, Stanislav Honzík a Jiří Nekovář, šperkařka Zdeňka Laštovičková z ateliéru profesora Jozefa Soukupa aj.

  1982 Získala Cenu rektora VŠUP Praha.

  Od studií na VŠUP se věnovala autorské skleněné plastice a designu.

  1982 Na přelomu 70. a 80. let ve sklářském ateliéru profesora Libenského navrhla, a ve sklárně MOSER v Karlových Varech vyvzorovala pět broušených nápojových souborů s tvarovanou nožkou. Tři se dostaly do výrobního programu sklárny.

  1984 Na výstavě EXPEMPLA v Mnichově získala cenu Jugend gestaltet.

  1984–1985  Vedla rytce skla na železnobrodské sklářské škole.

  1985 Na výstavě EXPEMPLA v Mnichově získala Bavorskou státní cenu se zlatou medailí.

  1985, 1988 a 2006 Zúčastnila se mezinárodních sklářských sympozií (IGS) v Novém Boru.

  1987 Na výstavě v San Antonio získala Gold Star For Qualily.

  1988 Studovala na Summer Pilchuck Glass School v Pilchucku u Jiřího Harcuby a Ronalda Pennela.

  1989 Na výstavě v San Antonio získala Prix d´excellence de design.

  1990/91 Pro Kancelář prezidenta republiky navrhla nápojový soubor Prezident.

  1991 V Glasgalerii E. Stölting v Hittfeldu u Hamburku měla první samostatnou výstavu.

  1995 Ve vzorkovně Skloexportu se seznámila se svým budoucím manželem Zbyňkem Votočkem, tvůrcem secesních unikátů, který jí vždy s tvorbou a realizací skleněných objektů a designu pomáhal nápady, propagací, ale také finančně.

  1995 Dvouměsíční tvůrčí pobyt v Sars-Poteries ve Francii (s Markétou Šílenou) ovlivnil její další tvorbu „nudličkovými“ strukturami (Mísa štěstí a Zpívající měsíc), které se staly jejím autorským poznávacím znakem.

  1995 V soutěži D. Swarovského pro mladé sklářské výtvarníky v Uměleckoprůmyslovém museu Praze získala 2. cenu.

  1996 Pro sklárnu MOSER v Karlových Varech vytvořila nápojové soubory Pharaon, Maat, Serapis. Vytvořila k nim oroplastický dekor se základními symboly starého Egypta.

  1996 Na II. mezinárodním trienále uměleckého skla v Norimberku získala Grand Prix.

  1997 Zúčastnila se mezinárodního sklářského sympozia v nizozemském Leerdamu.

  1997 V soutěži o vynikající design za rok 1996 byla oceněna Cenou Design centra ČR.

  1998/9 Vytvořila Spirálu života, vícedílnou tavenou skleněnou plastiku.

  2000 Vytvořila Vodopád, vícedílnou tavenou skleněnou plastiku.

  2001 Narodil se jí syn Radek. Rád se účastní fotografických soutěží. Jeho vítězné fotografie bylo možné vidět již na deseti výstavách po celé České republice.

  2008 Vrátila se na železnobrodskou sklářskou školu; výtvarně vedla oddělení broušeného skla a tavené skleněné plastiky. Někteří studenti, na jejichž vzdělávání se podílela, uspěli v prestižních sklářských soutěžích, někteří ve studiu pokračují na vysokých školách uměleckého směru.

  2010 Pro sklárnu MOSER v Karlových Varech vytvořila nápojový soubor Fata Morgana.

  2015 5. června tragicky zemřela při školním studijním pobytu v Drhlenech na Mladoboleslavsku.

   

   

  Realizace v architektuře

  1984 Vitráž a světelný objekt, Dům služeb, Prostějov.

  1989 Skleněné žardiniéry, Parlament ČR, Praha.

  1995 Skleněné žardiniéry, Ministerstvo spravedlnosti ČR a Union banka, Liberec.

   

   

  Samostatné výstavy

  1991, 2010 Glasgalerie E. Stölting, Hittfeld.

  1992 Galerie Böhm, Praha.

  1995, 2003 Neues Rathaus, Weiden.

  1996 Galerie Groll, Naarden,

  Musée-Atelier du Verre, Sars-Poteries (s M. Šílenou),

  Galerie Simona, Bratislava (s I. Bílkem).

  1999 Muzeum skla a bižuterie, Jablonec n. N. (se S. Grebeníčkovou a M. Šílenou).

  1999 Studio Glass Gallery, Londýn (s I. Bílkem).

  2008 Leo Kaplan Modern, New York.

   

   

  Společné výstavy

  Od roku 1981 se zúčastnila asi dvou set společných výstav sklářských výtvarníků v Česku, Belgii, Číně, Dánsku, Finsku, Francii, Japonsku, Jižní Koreji, Lucembursku, Malajsii, Německu, Nizozemsku, Rakousku, Slovensku, Spojených státech, Srbsku, Švédsku, Švýcarsku, Taiwanu a Velké Británii.

   

  Zastoupení ve veřejných a soukromých sbírkách

  Moravská galerie, Brno

  Muzeum skla a bižuterie, Jablonec n. N.

  Severočeské muzeum, Liberec

  Uměleckoprůmyslové museum, Praha

  Centrum sklářského umění, Huť František, Sázava

  Glasmuseum, Coesfeld

  Glasmuseum, Ebeltoft

  Cultural Center for the Arts & Education, Ocean Springs Houston The Corning Museum of Glass, Corning, New York

  Museé du Verre de Sars-Poteries

  Museum of fine Arts, Texas

  Regional Bibliothek, Weiden aj.

  Více než 120 tavených skleněných objektů je ve veřejných a soukromých sbírkách skla; nejvíce v USA, Číně a Indii, i jinde po celém světě.

   

• Josef Jíra

  26. 06. 2015 - 23. 08. 2015

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Pocházím z kraje „blouznivců našich hor“.

  Na jednom z mých obrazů je napsáno:

  U Jírů na Freidorfě se našla mediánská kniha.

  V tom nápisu cítím tajemství kraje, z něhož pocházím, i života předků. Bez tajemství je svět nezajímavý. Ta mysteriózní deska, z níž je citát, obsahuje tedy i tajemství mého života, který je naplněn svárem dvou sil usilujících o mou duši – bílé a černé. Jako dítě jsem zažil na Horkách u babičky mystérium Velikonoc, obluzující slavnosti vzkříšení. Bylo to fascinující a ten vliv cítím dodnes. Pořád se vrací do mých obrazů. To není konstrukce, to není kalkulace s efektem, cítím to jako osvícenost. Každý můj obraz provází vnuknutí. Nemohl bych namalovat Křížovou cestu, aniž bych neměl zkušenost s bolestí duše, aniž bych tolikrát nevyprovodil své mrtvé, aniž bych nepoznal trýzeň nemocných.

  Josef Jíra

   

  1929 Narodil se 11. října v Turnově. Dětství prožil u rodičů na Malé Skále a prarodičů v osadě Horky. Maminka byla v domácnosti, otec byl krejčí.

  1943 Byl přijat do oddělení rytí drahokamů a skla prof. Karla Tučka na Odborné šperkařské škole v Turnově.

  1946-1952 Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze.

  Začínal v přípravce u profesora Karla Mináře, po roce přešel k profesoru Miloslavu Holému.

  Pokračoval u profesorů Otakara Nejedlého a Vlastimila Rady.

  Roku 1952 studia dokončil.

  1953 Oženil se s Vilmou Liškovou.

  1954 Narodila se první dcera Renata.

  1955 Za obraz Komedianti (dnes v Puškinově muzeu v Moskvě) získal roční tvůrčí stipendium.

  1957 Narodila se druhá dcera Markéta.

  1958 Zakládal skupinu M57 (Makarská) a účastnil se jejích výstav. Členy byli také Ladislav a Valerián Karouškové, Jiří Novák, Radko Plachta, Mojmír Preclík, Jiří Rada, Jaroslav Šerých, Vladimír Tesař a Mirek Truksa.

  1958 V pražské Galerii mladých (U Řečických) měl se sochařem Jiřím Novákem první samostatnou výstavu.

  Zastoupen byl na Přehlídce československého umění v Jízdárně Pražského hradu a na výstavě Umění mladých výtvarníků Československa v Brně.

  Navštívil Světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu.

  1959 V Nové síni v Praze byla první výstava skupiny M57.

  Vystavoval na Bienále mladého umění v Paříži.

  Navštívil Paříž a Leningrad.

  1960 Druhá výstava skupiny M57 byla ve Špálově galerii v Praze.

  1962 Zemřel malíř Vlastimil Rada.

  1963 Navštívil Polsko.

  1964 Samostatně vystavoval v pavilonu U Bílků na Malé Skále.

  Výstavu mu zahájili Jiří Trnka a Smetanovo kvarteto.

  Navštívil Bejrút a Damašek.

  1965 Měl soubornou výstavu v Nové síni v Praze.

  Poprvé navštívil Itálii.

  1968 Dokončil aspiranturu na Akademii výtvarných umění v Praze. Byla mu nabídnuta profesura, ale z politických důvodů ji odmítl.

  Namaloval první obrazy z cyklu Oči.

  1969 Zemřeli přátelé-malíři Richard Fremund a Jiří Trnka.

  Seznámil se a spřátelil se spisovatelem Bohumilem Hrabalem.

  S Františkem Ronovským navštívil Francii.

  1970 Dobrovolně nastoupil protialkoholní léčení u docenta Skály v nemocnici U Apolináře.

  1973 Podílel se na přípravě výstavy místních výtvarníků v rámci 1. Výtvarného léta Maloskalska.

  1974 Samostatně vystavoval v Jičíně.

  Navštívil Holandsko a Francii (Paříž).

  1975 Zemřela Jírova matka a malíř Jindřich Tockstein.

  V Galerii výtvarného umění v Roudnici n. L. vystavoval portréty a v Severočeské galerii v Litoměřicích figurální kompozice.

  Poprvé mu text do katalogu napsal Bohumil Hrabal.

  1979 K padesátinám měl výstavy v Turnově a v Nové síni v Praze.

  1980 S Mojmírem Preclíkem navštívil Paříž, Toledo, Granadu a další místa. Na zpáteční cestě se zastavil v Colmaru, aby si prohlédl Grünnewaldův Isenheimský oltář.

  1981 Pobýval na Kubě a vystavoval v čs. kulturním středisku v Havaně. Navštívil Španělsko.

  1983 Znova navštívil Francii.

  1984 Poprvé navštívil Gruzii a Arménii.

  1985 Z návštěvy Francie a Itálie si kromě deníku přivezl desítky obrazů a koláží.

  1986 Zemřela Josefova manželka paní Vilma.

  Poprvé navštívil Norsko.

  1987 Začal vytvářet první Křížovou cestu (dokončil ji v roce 1990).

  Měl výstavu v Tbilisi a v Moskvě.

  S Bohumilem Hrabalem navštívil Kypr.

  1989 V soutěži o nejkrásnější knihu roku byly oceněny Jírovy ilustrace ke Goletu v údolí od Ivana Olbrachta.

  1990 Vystavoval v galerii MÁNES v Praze.

  Navštívil Itálii, Německo, Rakousko a Jugoslávii.

  1991 Zemřeli přátelé-malíři František Jiroudek a Ladislav Karoušek.

  Navštívil Norsko, Švédsko, Dánsko a Malorku.

  1992 Nakladatelství Libereckých tiskáren vydalo monografii Josef Jíra. Malíř a grafik.

  1992 V podkroví Boučkova statku na Malé Skále vybudoval galerii současného výtvarného umění.

  Navštívil Paříž, Egypt, Německo, Bretaň a Rujanu.

  Stal se členem SVU Mánes.

  1993 Ve druhém podkroví Boučkova statku vznikla stálá výstava obrazů a kreseb Josefa Jíry.

  1993 Premiéru mělo vizuální představení Divadla Ta Fantastika Zahrada rajských potěšení. (Jíra je vytvořil s Petrem Kratochvílem, Pavlem Markem, Lucií Bílou a Ondřejem Soukupem na motivy Hieronyma Bosche.)

  Navštívil Itálii (Řím), Jugoslávii a Tunis.

  1994 Navštívil Jugoslávii.

  1995 S paní Ivanou navštívil Izrael. Poprvé viděl Jeruzalém.

  Navštívil také Finsko, Norsko a Švédsko.

  Zemřeli malíř Jan Bauch, herec Josef Kemr a léčitel Prouza z Batňovic.

  1996 Zasloužil se o obnovení kaple sv. Vavřince na Malé Skále. Vytvořil pro ni Křížovou cestu, obrazy pro svatostánek a Ztracené symboly.

  1997 V kapli sv. Vavřince se oženil s paní Ivanou Ježkovou.

  Podnikl s ní „cestu kolem světa“. Navštívili Francii, Španělsko, Portugalsko a Itálii, také Balt, Chorvatsko a Tureckou riviéru.

  1998 Nakladatelství Paseka vydalo Jírovy Deníky malíře srdcem.

  Navštívil Polsko, Jugoslávii, Itálii, Řecko a ostrov Rhodos.

  1999 Vytvořil Betlém pro Kryštofovo Údolí u Liberce.

  S paní Ivanou navštívil Norsko a Švédsko.

  Zemřel malíř Jaroslav Klápště.

  2000 Rozšířil galerii obrazů v Boučkově statku na Malé Skále a vytvořil Maloskalský Betlém.

  Navštívil Kanárské ostrovy, Itálii, Tunis, Polsko a Slovensko.

  2002 V klášteře premonstrátů na Strahově v Praze připravila Galerie Bayer & Bayer přehlídku obrazů nazvanou Příběhy Josefa Jíry.

  Zemřel malíř a grafik Vladimír Komárek.

  2003 Zahájení výstavy v Lomnici n. P. se zúčastnil prezident Václav Klaus.

  2004 Připravil si a vydal obrazovou publikaci Josef Jíra – Malíř a grafik – Výběr z díla. Na její začátek napsal: Není to monografie, je to spíš moje zpovědnice, proč jsem tady byl a co jsem zde dělal.

  Na jaře vážně onemocněl.

  K sedmdesátým pátým narozeninám měl výstavy ve Vile Portheimka a v Galerii Hollar v Praze, v Semilech, Jičíně a na Malé Skále.

  28. října udělil prezident Václav Klaus Jírovi státní vyznamenání „Za zásluhy“.

  2005 Josef Jíra zemřel 15. června v turnovské nemocnici.

  21. června jsme se s ním na Malé Skále rozloučili.

• Vladimír Hlubuček

  10. 04. 2015 - 21. 06. 2015

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  Vladimír Hlubuček si za své životní téma vybral krajinu.

  Jistě k tomu rozhodnutí přispěla malebnost jeho rodiště.

  Pocházel z Frýdštejna u Malé Skály,

  tedy z prostředí, které se vyznačuje tvarovou bohatostí,

  střídáním nakupených skalnatých plastických útvarů se zářezem řeky,

  uklidňující barevností borovic a buků.

  Rodná krajina byla výchozím velmi silným inspiračním zdrojem.

  Další impuls k rozhodnutí věnovat se krajinomalbě

  vyšel z krajinářské speciálky

  profesora Otakara Nejedlého

  na Akademii výtvarných umění.

  Patřil k malířům, kteří jsou schopni

  i známou krajinu vidět stále nově ve všech jejích proměnách.

  Proto jsou jeho obrazy od Jizery z Křížků,

  kde často pobýval, tak rozmanité,

  i když často zabírají stejný výsek krajiny.

   

  1928 20. října se narodil ve Frýdštejně.

  Od dětství žil v Křížkách na Malé Skále.

  1945-1948  Studoval na Odborné škole sklářské v Železném Brodě v oddělení malovaného skla u profesora Miloslava Janků.

  1949-1956  Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze

  u profesorů Jána Želibského, Vlastimila Rady a Otakara Nejedlého.

  Na Akademii poznal studentku Natálii Soukupovou z Prahy

  a oženil se s ní.

  1953  Získal Hlavní cenu Akademie výtvarných umění za malbu.

  1959  Získal 3. cenu za obraz Pražské nábřeží na výstavě

  k Světovému festivalu mládeže a studentstva ve Vídni.

  1962  Měl první samostatnou výstavu v Praze.

  1965  Získal Krajskou cenu Středočeského KNV.

  1977  Samostatně vystavoval v Galerii V. Kramáře v Praze.

  1984  Vystavoval v Galerii bří Čapků v Praze.

  1988  Získal Výroční cenu SČVU a ČFVU.

  1995  Získal diplom za obraz Pravěk

  v mezinárodní malířské soutěži v Barceloně.

  1996  S manželkou Natálií vystavoval v Malé Skále.

  2000  Vystavoval v Muzeu a Pojizerské galerii v Semilech.

  2001  Podruhé vystavoval v Galerii bří Čapků v Praze.

  2004  Vystavoval v Nové síni v Praze.

  2006  Vystavoval kresby a protisky v Muzeu a Pojizerské galerii v Semilech.

  V pražských galeriích DÍLA, podniku ČFVU, samostatně vystavoval v letech 1983, 1985, 1986, 1987, 1989 a 1991.

  Samostatné výstavy měl také v Lysé nad Labem, Turnově, Soběslavi, Starých Hradech u Libáně, Kutné Hoře a ve Všeni (s manželkou Natálií); v Paříži (1988) a Hamburku (1994).

  Byl členem Svazu českých výtvarných umělců.

   

  Účast na společných výstavách

  Mladí čeští výtvarníci, Moskva (1956); Stipendisté SČVU, Mánes, Praha (1957); Výstava mladých, Brno, Bratislava (1958 a 1959); Vídeň (1959); Pražský salón, Obecní dům, Praha (1959 a 1960); Salón čs. výtvarného umění, Bruselský pavilon, Praha (1965 a 1967); Malíři a sochaři Prahy 6, Galerie V. Kramáře, Praha (1967); Současné české umění, U hybernů, Praha (1968); Skupina K68, Kolín, 2. pražský salón, U hybernů, Praha (1969); Mizející krajina a Malíři na cestách, Galerie U Řečických, Praha (1971); Město a lidé, Galerie V. Kramáře, Praha (1972); Čeští malíři, Mánes, Praha (1973); Čeští a slovenští umělci k 30. výročí SNP (cena), Mánes, Praha a Krajina českého venkova, Galerie V. Kramáře, Praha (1974); Výtvarní umělci k 30. výročí osvobození ČSR (cena), Jízdárna Pražského hradu, Praha (1975); Přehlídka čs. výtvarného umění, Jízdárna Pražského hradu, Praha (1978); Výtvarní umělci dětem, Mánes, Praha (1979); Přehlídka čs. výtvarného umění, Jízdárna Pražského hradu, Praha (1980); 50. výročí Mostecké stávky (odměna), Mánes, Praha (1982); Vyznání životu a míru, Praha (1985); Obrazy a sochy pražských umělců, Mánes, Praha (1987); Salón ´88, PKOJF Praha (1988); Sedm malířů a sochařů, Paříž (1988/9); Pět českých malířů, Kunsthalle, Hamburk (1994); Obrazy krajinářských inspirací, Sdružení pražských malířů, Mánes, Praha (1995); Kozákov ve výtvarném umění, Muzeum a Pojizerská galerie, Semily (1998); Pražský salón, Průmyslový palác, Praha (2000); Sdružení pražských malířů, Měcholupy (2003).

   

  Od roku 1960 byl členem Jednoty umělců výtvarných (JUV), v roce 1991 jejím předsedou.

  Členských výstav JUV se zúčastnil v Praze (1967, 1992, 1996, 1997, 1998, 2001, 2007, 2008, 2013), Rakovníku (1969), Českých Budějovicích (1971), Starých Hradech, Prostějově, Prachaticích, Jaroměři a Jičíně (1994), Vlašimi a Soběslavi (1995), Bechyni (1996) a Kladně (1994, 1995, 1996, 2001).

  Účastnil se výstav Výtvarného léta Maloskalska, a od poloviny 90. let výstav Malíři Pojizeří v Semilech.

  Maloval českou krajinu nejraději na Malé Skále v Křížkách a Prahu.

  Do 70. let maloval také portréty a figurální kompozice.

  Navštívil Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávii, Řecko, Itálii, Německo, Francii, Španělsko a Egypt a maloval tam.

  Jeho tvorbu ovlivnily pobyty na Kavkaze, v Gruzii a Arménii. Větší cyklus obrazů vytvořil po pobytu v mongolské poušti Gobi (1985).

  Zastoupen v soukromých a veřejných sbírkách doma i v zahraničí.

  2013 Vladimír Hlubuček zemřel 18. srpna v Praze.

   

• Vladimír Otmar

  06. 02. 2015 - 05. 04. 2015

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  V obrazech Vladimíra Otmara nacházíme

  cosi blízkého, přitažlivého,

  něco, co bychom třeba také chtěli vyslovit,

  kdybychom to tak uměli.

   

  Svou barevností, hlubokou nefalšovanou citlivostí

  a bytostným optimismem potvrzují náš pocit,

  že život je přece jen

  navzdory všem překážkám a strastem krásný.

   

   

  1935 1. září se narodil v Železném Brodě.

  1950-1954 Studoval na šperkařské škole v Turnově (obor rytí kovů).

  1958-1964 Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze.

  Všeobecná malířská škola prof. Jiřího Horníka.

  Speciální škola figurální a krajinářské malby prof. Vlastimila Rady a prof. Františka Jiroudka.

  Získal cestovní stipendium do Itálie.

  Do Itálie se rád vracel. Navštívil ji asi desetkrát.

  1964-1965 Čestný rok u prof. Františka Jiroudka na Akademii.

  1966-1967 Studoval na Hochschule für bildende Künste u prof. Max Kause (stipendium senátu Západního Berlína).

   

  Malířsky navázal na tradice českého moderního realismu a zařadil se mezi pokračovatele jeho koloristického proudu.

  Jeho obrazy vyrostly z pochopení vnitřního rytmu i vnější skladebnosti rodného kraje.

  Náměty hledal nejčastěji na Železnobrodsku. Vracel se k nim v četných variantách, pozměněném úhlu pohledu, či v proměňující se atmosféře dnů i ročních období.

  S novými kresbami a obrazy se pokaždé vracel z cest do Itálie.

  Zátiší, malovaná dramatickým rukopisem v zářivých barvách, potvrzují jeho tíhnutí k citově intimnímu prožívání světa.

   

  Samostatně vystavoval v Západním Berlíně, Železném Brodě (1972, 1985, 1993), Trutnově, Praze (1969, 1981, 1983, 1986, 1987), Turnově (1982, 1992), Lomnici n. P., Jičíně, Klatovech, Mostě, Liberci, Chrudimi, Slatiňanech aj.

  V 70. a 80. letech se účastnil celostátních přehlídek současné malířské, grafické a sochařské tvorby. Několikrát na nich byl oceněn.

  Jeho obrazy jsou ve veřejných i soukromých sbírkách moderního umění.

  Žil a tvořil střídavě v Železném Brodě a v Praze.

  Několik let učil na Lidové škole umění v Turnově.

   

  1994 19. července zemřel v Železném Brodě.

   

   

  Vladimír Otmar, zátiší a krajiny

  Pořádá DETESK Železný Brod

  Prodejna, Muzeum, Galerie a Vinotéka na náměstí

  Koncepce výstavy Antonín Langhamer

  Realizace výstavy společnost Detesk

  Slavnostní zahájení 5. února 2015

  Doba trvání: 6. února ‒ 5. dubna 2015

   

• Vladimír Komárek

  20. 11. 2014 - 01. 02. 2015

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  Vždycky jsem se snažil, aby moje obrazy byly čitelné.

  Chci malovat kousek ticha v současném kultu ošklivosti.

  Krásu, za kterou se většina umělců dneška stydí.

  Nechci malovat střeva současného krvelačného světa.

  Nechci šokovat, abych na sebe upozornil.

  Maluju bezbranné lidi s citlivou duší.

  Nechci „rvát vášně na cucky a samé cáry“,  jak radí Hamlet hercům.

  Lidská tragédie je bílá, tichá, stojatá jak vody a bez konce.

  Maluju oltáře útěchy.

  Touhu po smíření …

   

  1928  10. srpna se narodil v Hořensku u Semil. Otec František Komárek (1894-1965), matka Johana, roz. Tapšíková (1907-1975).

  1928-1939  Dětství prožil v Hasprunce u Malacek na Slovensku, kde byl otec, za 1. světové války ruský legionář, četníkem.

  1939  Komárkovi se přestěhovali do Nedvězí u Semil. Vladimír tam žil a tvořil až do smrti.

  1945-1946  Na Odborné sklářské škole v Železném Brodě navštěvoval oddělení malby na skle (prof. Miloslav Janků).

  1946  Byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze; studoval u prof. Karla Mináře. Po roce školu opustil.

  1947  Přihlásil se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (VŠUP) v Praze k prof. Karlu Štiplovi. Do jeho ateliéru pro glyptiku a užitou plastiku byl přijat až po roční praxi ve Spojených sklárnách v Lednických Rovních (1947-1948).

  1954  Studia na VŠUP v ateliéru prof. Štipla ukončil čestným rokem.

  1955-1957  Prezenční vojenská služba.

  1954-1962  Metodikem Okresního domu osvěty v Semilech; učil na Lidové škole umění (1962-1984) a externě na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech (1968-1984).

  1957  Oženil se s Růženou, rozenou Holubovou ze Semil

  1958  Seznámil se s profesorkou Naděždou Melnikovou Papouškovou. V České Lípě měl první samostatnou výstavu.

  1959  Spoluzakládal skupiny „7“ v Liberci. Vystavoval s ní do roku 1967.

  V Praze měl první samostatnou výstavu v divadle Rokoko. Další výstavu se sochařem Jiřím Seifertem v pražské Galerii mladých (1960).

  1961  Vytvořil první grafické listy – suché jehly. Před tím dělal linoryty, dřevořezy a dřevoryty.

  1965  Byl přijat za člena Spolku českých umělců grafiků (SČUG) Hollar.

  1967  Severočeské nakladatelství v Liberci vydalo monografii Vladimír Komárek. s textem Jiřího Davida.

  1968  Získal čestné uznání Ministerstva kultury za ilustrace ke knize Jaroslava Havlíčka Vlčí kůže v soutěži o nejkrásnější knihu roku. Další čestná uznání získal za ilustrace knihy Leontýny Mašínové Z dávných dob (1970) a Jaromíra Johna Estét (1971).

  1970  Na zahradě si postavil ateliér.

  1970  Poprvé samostatně vystavoval v zahraničí (Galerie ZB ve Vídni)

  1973  Komárkovi přátelé Vladimír Mikule, dr. Karel Samšiňák a dr. Jaroslav Vitáček začali vydávat „občasníky“ OKNO. Do roku 1981 jich připravili třináct. Ve čtvrtém „občasníku“ (1976) zveřejnil první část vzpomínek.

  1974  Vytvořil první cyklus leptů s akvatintou Křížová cesta.

  1980  Komárkovi přátelé vydali Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu (Jinošství) a o rok později Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu (Jak jsem plnil náročné úkoly).

  1982  V soutěži o nejkrásnější knihu roku získal Cenu Ministerstva kultury ČSR za ilustrace ke knize Sergeje Jesenina Slaměný měsíc. Čestná uznání ve stejné soutěži získal také za ilustrace k Máchovu Máji (1983) a k Myšlenkám Bohuslava Martinů (1985).

  1990  Setkal se s malířem a architektem Michailem Ščigolem.

  1993  První knižní vydání Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu aneb od puberty ke klimakteriu.

  1995  Nakladatelství Akropolis vydalo obrazové monografie Vladimír Komárek – Obrazy a Vladimír Komárek – Grafika.

  1995  Od 28. října vystupoval v rozhlasovém pořadu Tomáše Slámy Tobogan.

  1998  Namaloval obraz Poslední večeře pro zámek v Sobčicích.

  2000  Radioservis vydal knihu Vladimír Komárek. Řeči s Pavlínou.

  2001 a 2002  S Michailem Ščigolem pracoval na deskových obrazech Křížová cesta do kostela sv. Petra a Pavla v Konecchlumí u Jičína.

  2002  24. srpna zemřel v jilemnické nemocnici.

  2003  David, Jiří: Vladimír Komárek. Studio JB 2003.

  2007  Bílá, Lucie: Jen krátká návštěva potěší. Daranus 2007.

  2008  Ebr, Vratislav (editor), Vladimír Komárek v dopisech přátelům. Ikar Praha 2008

  2008  Langhamer, Antonín (editor): Vladimír Komárek. 1928/2002/2008. Studio JB 2008.

   

  Vladimír Komárek vytvořil v letech

  1948-2002 cca 662 knižních značek,

  1952-1961 35 velkých linorytů, dřevořezů a dřevorytů (k tvorbě rozměrných linorytů a dřevorytů se i později vracel),

  1961-2002 vytvořil přes dvě stě velkých grafických listů – suchých jehel,

  1959-2002 ilustroval cca 125 knih a příležitostných tisků,

  1960-2002 vytvořil cca 743 novoročenek.

  V Česku a zahraničí měl velký počet samotných výstav obrazů a grafiky.

  Zastoupen je ve sbírkách českých a moravských galeriích výtvarného umění a některých muzeí, v domácích a zahraničních soukromých sbírkách moderního umění.

• Svatopluk Kasalý

  18. 09. 2014 - 16. 11. 2014

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  

  

  
  

  

  
  

  SVATOPLUK KASALÝ

  SKLENĚNÝ ŠPERK – VITRÁŽE – MOZAIKY – OBJEKTY DO ARCHITEKTURY
  Narozen: 1944 Pelhřimov
  Bydliště: Třešť, Malé náměstí 179
  Člen: Sdružení výtvarných umělců Vysočiny (při Unii výtvarných umělců ČR)
  Studia: 1961 vyučen v oboru sklář – umělecké zasklívání do olova (prof. ak. soch.Oldřich Urban)
  1965 Střední umělecko-průmyslová škola sklářská, Železný Brod
  (prof. Stanislav Libenský a prof. Jan Novotný)

   

  SAMOSTATNÉ VÝSTAVY:
  1972 – Moravská galerie Brno, ČR
  1973 – Galerie D Praha, ČR
  1980 – Rozen Galeri Amsterdam, Holandsko
  1982 – Galerie Am Graben Vídeň, Rakousko; Foster White Gallery Seattle, USA
  1983 -Ivor Kurland/Summers Gallery Los Angeles, USA
  1984 – Dům odborů Jihlava, ČR
  1985 – Galerie Ph. Debray Riihimäki, Finsko
  1988 – Deutche Bank AG Duisburg, Německo
  1990 – Galerie Ad Art Vídeň, Rakousko; Café Gallery Vídeň, Rakousko; Galerie Dílo Jihlava, ČR
  1991 – Gallery Jan Vídeň, Rakousko; Muzeum Pelhřimov, ČR; Galerie MaK Jihlava, ČR
  1992 – Gallery Arts Temporis Klagenfurt, Rakousko
  1999 – Glasgalerie Hittfeld Eliška Stölting Hamburg, Německo
  2000 – Galerie Munster, Německo; Muzeum Pojizeří Semily, ČR; Internationale Glaskunst Ausstellung Rahmen Expo 2000, Německo
  2001 – International Art Fair Chicago, USA
  2003 – Galerie Jána Šmoka Jihlava, ČR
  2011 – Galerie Jedné věci Praha, ČR
  2012 – Muzeum Chotěboř, ČR; Ústav Umění a Designu, Plzeň, ČR
  2013 – Club Violíno, Praha, ČR
  2014 – Glassgalerie Tom Stölting Hamburg, Německo

   

  PUBLIKACE:
  Ralph Turner – Contemporary jewellery and critical assessment 1945 – 75, Studio Vista, London – New-York 1976
  Věra Vokáčová – Současný šperk (Contemporary Jewellery) Odeon, Prague 1979
  S. K. Franz – Contemporary glass, New-York 1989
  Ornamenta 1 – Internationale Schmuckunst Pforzheim 1989
  D. Watkins – Contemporary jewellery, London 1993
  Barbara Cartlidge – Twentieth century jewellery published by Harry N. Ambrams, New-York
  A. Langhamer – Legenda o českém skle 1999
  A. Křížová – Proměny českého šperku na konci 20. století 2002
  Dona Z. Meilach – Art Jewellery Today 2003; Wearing Glass 2005
  Ursula Ilse Neuman, Cornelie Holzach, Jutta Annette Page – Glass Wear, Glass in Contemporary Jewellery 2007; Beyond Liaisons Art jewellery 2011; Lowers from Prague, Czech Jewellery Seoul 2011

   

  CENY:
  1965 – Výtvarná soutěž Železnobrodského skla: 1. cena celé soutěže za kolekci bižuterních závěsů, 1. cena v kategorii bižuterie, 3. cena v kategorii leptaného skla
  1966 – 1967 – ASUT: 1. a 2. cena
  1970 – Výstava AMO v Šumperku: 1. cena za soubor skleněných šperků
  1971 – Mezinárodní výstava Jablonec 71: zlatá medaile
  1974 – Mezinárodní výstava Jablonec 74: zlatá cena
  1983 – Mezinárodní výstava Jablonec  83: cena poroty
  1984 – Cena časopisu Ornament – Los Angeles, USA

   

  REALIZACE, VÝTVARNÉ PRÁCE V ARCHITEKTUŘE:
  1965 – Střední průmyslová škola stavební v Liberci – rubínová stěna; Skloexport Liberec – rubínová stěna
  1966 – 1967 podnikové ředitelství ŽBS – vstupní část, leptané sklo a kov
  1973 – Žákovský domov SUPŠ sklářské v Železném Brodě – vstupní část, leptané sklo
  1975 – Obřadní středisko v Hradci Králové, kov a sklo; Obřadní středisko v Třebíči – vstupní část, leptané sklo; Obřadní středisko v Třešti – vstupní část, skleněná mozaika, leptané sklo; ŽDS v Hradci Králové – vstupní reliéf, hliník a smalt; Vojenské výpočetní středisko v Bystřici pod Hostýnem – skleněné pískované okno, tónovaný zdvojený elektrofloat
  1979 – reliéf na budově zdravotního střediska v Hradci Králové, nerez, smalt; Hotel Jihlava v Jihlavě – skleněný sloup, lustr, svítidlo; Knihovna, čítárna, sídliště Březinovy sady v Jihlavě – skleněný reliéf, pískovaný vrstvený elektrofloat, leštěný hliník
  1982 – SČBS Znojmo, skleněná plastika, sklo, nerez; Hotel ve Znojmě – skleněná vitráž, pískované vrstvené sklo
  1982 – Interiér restaurace v Třebíči – skleněná vitráž, pískované vrstvené sklo; Nemocnice Jihlava- skleněná mozaika, 8 kruhů, Ř 210 cm; Zdravotní středisko ve Stonařově – skleněná mozaika, 12 m²
  1984 – Zakázková místnost Východočeských tiskáren v Havlíčkově Brodě – skleněná světelná vitráž, 200 x 80 x 80 cm; ZŠ Brtnice – skleněná mozaika, 32 m²; Vývoj Třešť – učňovský domov – skleněná mozaika, 15 m²
  1985 Jihlava – 2 skleněné mozaiky; Obchodní centrum v Třebíči – skleněná mozaika, 12 m2; Ředitelství plynáren Jihlava, skleněná vitráž, pískované sklo, elektrofloat, 22 m²; Zasedací místnost ředitelství Modeta Jihlava – skleněná mozaika, Ř 200 cm
  1986 – Hotel Zlatá hvězda v Jihlavě – skleněná mozaika natavená na skle, 11 m²; Žákovský domov Modeta Jihlava – vstupní prostor – skleněná mozaika natavená na skle, 12 m²; ČKD Blansko – učňovský domov – skleněná mozaika ve vstupním prostoru, 60 m²; Teplotechna Praha – skleněná vitráž do pracovny generálního ředitele, pískované vrstvené sklo, 200 x 250 cm
  1988 – Vstupní část knihovny v Třešti – skleněná mozaika, 21 m²
  1989 – Dům služeb v Třebíči – 320 x 80 x 80 cm
  1990 – Nástupní prostor SOUZ, Znojmo – okno, natavená skleněná mozaika, 12 m²
  1992 – Vítěz anonymní soutěže na fontánu pro hlavní kolonádu – jodové lázně, Klimkovice, Ř 6 m, výška 7 m

   

  ZASTOUPENÍ VE SBÍRKÁCH:
  Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze; Corning Museum of Glass, Corning, New York; Moravská galerie v Brně; Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou; Severočeské muzeum v Liberci;
  Schmuckmuseum Pforzheim, Německo; Slovenská národní galéria, Bratislava, Slovensko; Eliška Stölting – Glass galerie Hittfeld, Hamburg; World Jewellery Museum, Seoul, Korea

   

  ÚČAST NA VÝSTAVÁCH:
  1965 – Sklářská výstava v Železném Brodě – rubínová stěna, Jablonec 65 – Mezinárodní výstava bižutérie, Výtvarná soutěž ŽBS, n.p. Železný Brod
  1966 – 1967 – ASUT – Olomouc, Praha
  1969 – 1. česká výstava mladých 15 – 26 v Brně
  1970 – Sklářská výstava v Železném Brodě, Výstava AMO 70 v Šumperku
  1971 – Internationale Schmuckschau v Mnichově, Jablonec 71 – Mezinárodní výstava bižutérie, Výstava bižutérie v Bratislavě
  1972 – Proemium 1972 – Český Krumlov
  1973 – Výstava čs. šperku v SSSR – Moskva, Riga, Talin, Výstava rodáků Třešť, Schmuck 73 – Tendenzen -Pforzheim, Metamorfózy skla – Brno, Výstava českých šperků – Rumunsko, Maďarsko
  1974 – Jablonec 74 – Mezinárodní výstava bižutérie, Výstava bižutérie v Bratislavě
  1975 – Výstava IHM Mnichov, Liberečtí výtvarníci vystavují – České Budějovice, Vídeň 75, Edinburgh – The Scottish Arts Council Gallery
  1976 – London – The Victoria a Albert Museum, Aberdeen – Aberdeen Art Gallery a Museum, Glasgow – Third Eye Centra, Bristol – Arnolfini Gallery, Belfast – Ulster Museum, Newport – Newport Museum a Art Gallery, Kuwait, Basel – Schwizer Mustermesse Basel, Užité umění – Ústí nad Labem, Výtvarní umělci Pojizeří – Malá Skála
  1977 – Cardiff – National Museum of Wales, Výstava Ústí nad Labem, Varšava – Salón Sztuki, Mladí výtvarní umělci vystavují – Ústí nad Labem, Las Palmas de Gran Canaria-Gal. Cairasco, Belgie – Galerie Embryo
  1978 – International Smuckschau v Mnichově, Výstava umělci pojizeří – Malá Skála, Soudobý český šperk – Jablonec nad Nisou, Řecko – Athény, Výstava severočeských výtvarných umělců – Praha, Mánes
  1979 – Výstava severočeských výtvarných umělců – Ústí nad Labem, Textilní a oděvní inspirace – Dvůr Králové, Užité umění mladých českých výtvarníků – SSSR – Vladimir, Užité umění mladých 79 – Praha, Mánes, Výstava šperků a módní přehlídka – Praha, Bertramka
  1979 – 1980 – SSSR -Moskva, Riga, Vilnius
  1980 – Jablonec nad Nisou – Výstava k 35. výročí osvobození, Severočeští výtvarní umělci k 35. výročí osvobození – Ústí nad Labem, Pforzheim – Schmuckmuseum, Vídeň – Schmuck International 1900 – 1980, Užité umění mladých českých výtvarníků – NDR – Berlín, Železný Brod – Muzeum horního Pojizeří
  1981 – Teplice – Výstava severočeských výtvarníků, Výtvarná tvorba na Vysočině – Jihlava, Velké Meziříčí, McLeane – USA, Soudobý český šperk – Cheb
  1982 – Praha, Bertramka – módní přehlídka
  1983 – Výstava českého šperku – Havana, Výstava českého šperku – zámek Roztoky, Internationale Schmuckschau 1983 -Mnichov, Museum Swaensteyn – Voorburg -Holandsko, Jablonec 83 -Mez. výstava bižutérie
  1984 – Jewellery International – American Craft Museum Il, New-York
  1985 – Umělci Vysočiny – Jihlava, Galerie Nebti – Den Haag – Holandsko, Clara Scremini Gallery – Paříž – Francie, Electrum Gallery/Twentieth century jewellery -Londýn – Anglie
  1986 – Galerie Huize de Jonge Jacob Leuven – Belgie
  1987 – OG M. A. Bazovského – Trenčín – Současná česká plastika a skleněný šperk, Moravská galerie Brno – Moravský šperk
  1989 – ORNAMENTA 1 – International exhibition of contemporary jewellery – Pforzheim 1989
  1990 – KOV – ŠPERK – Špálova galerie v Praze, Proměny šperku na konci 20. století – Koňská jízdárna – Pražský hrad
  2008 – Sympozium Skleněná perle – mezinárodní trienále Jablonec nad Nisou 2008, World Jewellery Museum – Seoul, Korea